Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Ve druhé polovici dubna ku konci měsíce, jsem musel odjeti do Krásnojarska na operaci do čsl. nemocnice (průtrž na obou stranách, neb tzv. kýla), kde jsem byl v prvé polovici měsíce května 1919 operován. Za pár dní po operaci byla na jisté železn. stanici před Krásnojarskem v noci přepadena moje bývalá nestrojová rota 3. pl. J. Žižky z Trocnova a proto do naší nemocnice přivezli mnoho raněných bratrů.

Po částečném uzdravení vrátil jsem se zpět k 1. prac. prap. strážné rotě a konal službu jako velitel stráže. Opět přešlo pár měsíců, a jelikož jsem byl všemi těmi útrapami jak v učení, ve válce v Přemyšlu, v ruském zajetí a potom v legiích již hodně vysílen, nemocen na srdce, proto jsem byl povolán k lékařské komisi do Tomska, uznán nemocným a k vykonávání pouze lehčích služeb. Odjel jsem zpět k našemu praporu strážné rotě. Za krátký čas, jelikož jsme měli již od 28. října 1918 samostatnost, svobodnou demokratickou čsl. republiku, došel armádní rozkaz, to bylo někdy počátkem listopadu 1919, abych byl odeslán na železn. stanici Marinsk, kde se sestavuje vlak pro nemocné br. legionáře a soustředění nemocných odjede do Vladivostoku, kde nemocní budou nalodění a odjedou domů do vlasti. Tedy jsem se s br. legionáři rozloučil a odjel do Marinska, odkud jsme odjeli přes Madžursko do Vladivostoku, kam jsme přijeli v prvé polovici měs. prosince 1919. Byly velice tuhé mrazy, mnoho sněhu a tak se stalo, že někteří nemocní bří., kteří z vlaku od přístavu odcházeli do města něco si koupiti, úplně zmrzli a nedočkali se návratu do naší osvobozené vlasti. Dne 18. prosince 1919 jsme se všichni nalodili na loď „Trans-Os-Montess“, která též odvážela druhou část našeho čsl. 1. pl. Mistra Jana Husi, neb prvá část odplula dříve před několika dny a byla na moři před námi k domovu. Toto naloďování a vše s tím spojené řídil náš čsl. generál Stan. Čeček, který pro ten účel stále zůstával ve Vladivostoku. Toho samého dne pozdě odpoledne jsme byli všichni na palubě lodi a po rozloučení se s našimi bratry legionáři, kteří dále ještě prozatím v Rusku zůstali, s ruským vojskem a občany obého pohlaví a po zahrání naší čsl. Hymny „Kde domov můj“ byly vyzdviženy kotvy a naše loď se pomalu odpoutávala od přístavu. Za velkého dojetí, slzy v očích na obou stranách, jak na lodi, tak v přístavu, volali jsme z naší lodi „s Bohem, Rusko“, nikdy na tebe nezapomeneme, bratrský národe ruský, s Bohem bří. legionáři, vraťte se nám šťastně domů a brzy. Z nábřeží přístavu opět voláno s Bohem bří., šťastně se navraťte domů, pozdravujte naši Svobodnou vlast a národ, vyřiďte jim, že na ně stále myslíme, vzpomínáme. Mávání rukama, šátky jak z nábřeží, přístavu, tak z paluby lodě, volání Nazdar, nebralo konce, dokud naše loď nevyplula z přístavu na širé moře Japonské. Japonské moře bylo dosti rozbouřené, jeho obrovské vlny se valily proti naší lodi, ale jelikož se netopilo, roury, do kterých byla vpuštěna pára, popraskaly a proto po několika denní plavbě, po připlutí do Šanghaje (Čína) musely býti opraveny a tím jsme se několik dní v Šanghaji zdrželi. Tam jsme též oslavovali štědrý večer a to tak, že vždy některá část vojska byla dopravena z lodě do přístavu a tam v budově, kde byl též vánoční stromek, různými dobroty podělena místními občany. V Šanghaji již nebyly mrazy, ale deštivé počasí. Po opravě rour jsme odpluli směrem na Singapur (Pol. ostrov Malacký), nedaleko od Šanghaje jsme najeli na mělčinu, jelikož byl odliv moře a po přílivu, co trvalo několik hodin, jsme pluli dále a za 5-6 dní jsme přistáli v Singapuru. Po této cestě se i stále více oteplovalo, a když jsme přijeli do Singapuru, bylo velké vedro k nevydržení, proto jsme dostali tropické klobouky, mohli jsme se podívati do města, ale nejméně tři muži pohromadě. Pokud se týče mořské nemoci, tuto jsem vůbec neměl, tato nemoc postihla velice málo našich legionářů. Sám p. kapitán lodi (Angličan) pravil, co to je za vojsko, ani mořská nemoc se jich nechytí, když pluji s jiným vojskem, tak jsou skoro všichni nemocní. Ze Singapuru jsme odpluli do Colomba (Ceylon), kde jsme opět se mohli podívati do měst, ale brzy jsme odpluli dále Suezským průplavem do Port-Saidu při středozemním moři. Po celé cestě jsme měli v těch vedrách upravenou basénu na vodu mořskou z nepromokavých silných plachet na palubě, kde jsme se koupali a osvěžovali.

Na lodi jsme se bavili různě, čtením, hraním šachů, dámy aj., místnost pro kouření byla též zvlášť a dosti prostorná. Starší pán Čech v civilu, již hodně šedivý, který žil přes 20 roků v různých zámořských koloniích, jel s námi též zpět do čsl. republiky, proto jsme ho žádali, aby nám něco přednášel o koloniích, národech tam žijících a vůbec o svých zkušenostech, vyhověl nám a jeho přednášky byly velice zajímavé a poučné. Z Port-Saidu, kde jsme viděli též zahalené obličeje Tureckých žen, jsme odpluli středozemním mořem do Terstu (Itálie), kde jsme 2. února 1920 zakotvili. Byli jsme tedy od 18. prosince 1919 do 2. února 1920 na různých mořích, kterými jsme pluli do Terstu. V Terstu po vylodění nasedli jsme do vlaku, který jel přes Alpy, Rakousko do Českých Budějovic, kde jsme byli slavnostně přivítáni, dostali každý 3 měs. dovolenou a po rozloučení s bratry legionáři, jeli každý na jinou stranu domů. Já jsem totiž rodiče ani žádný domov neměl, ale jel jsem do mojí rodné obce Okříšek k mému strýčkovi rolníku Františku Boudarovi, který měl za manželku sestru mé zemřelé maminky, kde jsem byl srdečně uvítán a též jsem zde zůstal.