Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Vážení čtenáři,

prázdniny, léto a dny plné sluníčka jsou za námi, nastalo pošmourné podzimní období, evokující pocit smutku už tím, jak je za oknem. Ve chvíli, kdy píšu úvodník nového čísla zpravodaje, nemůžu tušit, jaké bude počasí, až budete otvírat jeho stránky. Ale musím říct, že dneska je ošklivo od rána. Mlha, déšť, ocelově šedá zamračená obloha jakoby souzněly s událostí, která je stejně ošklivá …

Uběhlo jen málo času ode dne, kdy jsme si připomínali jednu z nejsmutnějších událostí našich moderních dějin – výročí podpisu Mnichovské dohody. Výročí dne, kdy nás zradili naši spojenci, nechali náš národ napospas většímu sousedovi v naivní víře, že tím zachrání mír v Evropě. Nestalo se tak, už za rok se rozhořel nejstrašnější válečný konflikt historie, na jehož konci byl zničený kontinent, desítky milionů mrtvých a poznání, že lidé jsou schopní nejhrůznějších zvěrstev vůči svým bližním. Uplynulo 81 let a bohužel jsme to i my, spolu s našimi spojenci v NATO, kdo je neblahým aktérem nového „Mnichova“. Sklopili jsme oči a nechali Turecko, mimochodem také člena NATO, aby napadl kurdské bojovníky na severu Sýrie. Ty bojovníky, na jejichž bedrech ležela hlavní tíže bojů s Islámským státem, ty bojovníky, kteří pohřbili tisíce svých bratrů a sester, padlých i za nás, za Evropany. Když jsme na jaře vyvěsili na radnici kurdskou vlajku na podporu oprávněných požadavků Kurdů, v minulosti opakovaně slíbených a potom nesplněných, netušili jsme, jak brzy Západ opět zapomene na to, co pro něj Kurdové udělali. Nevím, jaká bude situace v Sýrii, až zpravodaj vyjde, ale dnes cítím obrovský smutek za tuhle zradu … a také obavu, jaké budou její následky, které nemusí zůstat jen v oblasti Blízkého východu.

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Přesvědčili jsme se o tom na začátku letošního srpna, kdy stačil zlomek vteřiny, a kvůli nezodpovědné jízdě jednoho řidiče vyhasly životy tří našich spoluobčanů. Jedna rodina přestala existovat, malá čtyřletá Gábinka přišla o rodiče i bratříčka. Těžko se hledají slova, která by dokázala vyjádřit hloubku smutku, který nás všechny zasáhl. Ale ani v nejtěžších chvílích nelze zlomit nad vším hůl, život jde dál a žít ho je tou nejlepší vzpomínkou na ty, kteří od nás odešli. Je dobře, že se o Gábinku může postarat její širší rodina a my jsme se rozhodli jí v tom pomoci. Vyhlásili jsme veřejnou sbírku, o kterou projevila zájem i celostátní média, díky tomu se zvedla obrovská vlna solidarity po celé republice. Přicházely nejen peníze na konto sbírky, ale také nabídky dlouhodobé pomoci, někdo poslal hračky, další dovezl dort, ozývali se i lidé ze zahraničí – ze Slovenska, Polska, Ruska, Švýcarska, dokonce přišel dopis až ze Spojených států. Když člověk čte e-maily nebo vzkazy u příspěvků na sbírku, podporující Gábinku a přející jí hodně štěstí do dalšího života, cítí naději, že přece jen ten svět ani naše společnost nejsou tak špatné. Škoda, že k tomu, abychom se dokázali semknout, táhnout za jeden provaz, většinou potřebujeme impulz v podobě nějaké tragédie …       

Jen výjimečně se stává, že dokážeme fungovat jako tým i na základě pozitivní motivace. Takovým případem byla rekonstrukce kulturního domu v předchozích letech. Tehdy jsme se v zastupitelstvu dokázali přenést přes koaličně-opoziční nesváry, připravili jsme projekt moderního, ale přitom praktického řešení a shodli jsme se na netradičním způsobu výstavby. Jsme přesvědčení, že právě toto rozhodnutí přineslo úspory nákladů, vyšší kvalitu práce a navíc umožnilo realizovat během stavby řadu drobných vylepšení, na které nepřijdete nad výkresem, ale až ve chvíli, kdy se začne projekt zhmotňovat. Pro způsob výstavby prostřednictvím Technických služeb Okříšky s.r.o. tehdy hlasovali všichni přítomní zastupitelé a po celou dobu výstavby proti němu nezazněla jediná výtka. Proto jsme byli překvapení na posledním zasedání zastupitelstva městyse, kde z úst předsedy finančního výboru zazněla řada kritických slov včetně toho, že nelze prokázat hospodárnost celé stavby. S tím zásadně nemůžeme souhlasit. Výsledná cena byla cca o jeden a půl milionu nižší než projektovaná, což je v současné době naprosto výjimečné, většina staveb naopak stojí o desítky procent víc, než se plánovalo. K úsporám přispělo to, že velký kus práce odvedly naše Technické služby, stovky hodin byly odpracovány brigádnicky a především že na všechna řemesla a odborné práce proběhla poptávková řízení. Mrzí nás nejen samotné zpochybnění celé výstavby, ale i to, že byly prezentovány jako názor celého výboru, což ale nebyla pravda, protože naopak tříčlenná kontrolní skupina hodnotila průběh i výsledek stavby kladně. A tak se nám zase jednou potvrdila stará pravda, že doma není nikdo prorokem. Zatímco kulturní dům získává ocenění od odborníků, obdivují ho lidé, kteří zde mají svatby a jiné oslavy, i další návštěvníci, naposled např. představitelé okresního a krajského vedení Policie ČR při setkání se starosty z Třebíčska, v rámci Okříšek se budeme sebebičovat a hnidopišit … Co naplat, lepší to asi nebude. Ale když vidíme, že letos v kulturním domě proběhlo okolo třiceti akcí, že již nyní máme rezervace na nejméně polovinu víkendů až do příštího srpna, že o jeho pronájem mají zájem pořadatelé akcí s celokrajským i celorepublikovým dopadem, tak se nad tyto půtky a politikaření povzneseme. Hlavní přece je, že se kulturní dům líbí, že slouží lidem z Okříšek i okolí a že na něj můžeme být právem hrdí!

Nebyl to tentokrát příliš optimistický úvodník, uznávám. Ale prostě takový je život, štěstí se střídá s tragédií, radost se smutkem, sluníčko s mraky. Snažme se co nejvíce si užívat všechny dobré chvíle a společně překonávat ty horší okamžiky. Schválně píšu společně, protože člověk je tvor společenský a v jednotě se stáváme silnějšími. Tak, jak jsme se o tom přesvědčili před třiceti lety, v listopadových dnech roku 1989. A přestože ne vším, co se od té doby v naší zemi stalo, se můžeme pyšnit, dosáhli jsme tehdy toho nejcennějšího – svobody. Ovšem svoboda, to je zároveň odpovědnost, takže je jen na nás, na každém jednotlivci i na všech dohromady, jak ji dokážeme využít. Přejme si, vážení spoluobčané, milí sousedé, aby se nám to dařilo co nejlépe, abychom znovu mohli být hrdí na naši zemi, na náš městys, na sebe sama.

 Zdeněk Ryšavý, starosta