Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Vážené čtenářky, vážení čtenáři

vítám vás na stránkách prvního čísla nového ročníku Zpravodaje Zdravého městyse Okříšky. Úvodník píšu v pátek 8. března, kdy slavíme Mezinárodní den žen, proto si dámám dovolím popřát – i když si to kvůli výrobním lhůtám přečtou o pár dní později – k jejich svátku ještě jednou všechno nejlepší a poděkovat jim za vše, co pro nás muže, pro děti a rodiny, pro celou společnost dělají. Každá určitě dostala v pátek kytičku, polibek, drobný dárek … a jestli náhodou někde ne, pak byste se pánové měli zamyslet, protože to je špatně. Naštěstí už pomalu začínají rozkvétat první květy na loukách i záhoncích, takže barevné květinové potěšení nejen pro ženy bude brzo všude okolo nás. 

Nejsou však v životě jen radostné události, svátky či oslavy, zrovna v březnu si připomeneme jedno kulaté, přitom ale hodně smutné, výročí. Před osmdesáti roky, 15. března 1939, skončila existence první Československé republiky, posledního demokratického státu ve střední Evropě. Bez boje, díky zradě a následné apatii. Následovalo šest let nesvobody a teroru, kterému padly za oběť na popravištích i v koncentračních táborech desetitisíce odbojářů, Židů i zcela nevinných civilistů. A bohužel, ani osvobození v roce 1945 neznamenalo návrat k demokracii, už za necelé tři roky spadla napříč Evropou železná opona a uvrhla Čechy a Slováky do dalších 40 let nesvobody. Opět bez boje, dokonce za jásání skutečnou pravdu netušících davů. Základ pro to, aby se tak stalo, byl ovšem v tom smutném březnovém dni devětatřicátého.  

Neměli bychom na tyto historické zkušenosti, včetně té další ze srpna 1968, zapomínat, ale bohužel to děláme. Začíná to už ve škole, kdy je novodobým dějinám věnováno minimum času, takže mladá generace prakticky nezná historii 20. století. Je k pláči sledovat ankety mezi středoškoláky a vysokoškoláky, kdy naprostá většina neví, jaké události se váží k datům jako je 25. únor, 15. březen, 21. srpen, 17. listopad, ale dokonce ani 28. říjen … Jedno přísloví říká, že národ, který nezná vlastní dějiny, je nucený si je zopakovat. Věřme, že se to nepotvrdí, ale jsme připraveni se proti tomu postavit? Myslím si, že nejsme. Většina z nás stále ještě žije v iluzi, která se objevila po pádu komunismu, tedy že skončil bipolární svět, že války v Evropě už nehrozí, protože již osmé desetiletí žije náš kontinent v míru. Ono ale ano to není úplná pravda, vzpomeňme na tureckou invazi na Kypr v sedmdesátých letech, na desetiletí bojů v bývalé Jugoslávii, aktuálně se válčí na Ukrajině.

Nedávno jsem četl článek, podle kterého vojenští odborníci dospěli k závěru, že naše armáda by byla schopná bránit území jednoho okresu 6 týdnů! Můžete namítnout, že jsme členem NATO a ostatní státy nám v případě nebezpečí pomohou. Teoreticky je to pravda, ale jaká je skutečnost, zvládly by to? Samozřejmě, NATO má, především díky USA, odstrašující jadernou sílu, takže konflikt s použitím atomových zbraní asi opravdu nehrozí. Ale co klasická válka, která by se do Evropy přelila z Ukrajiny nebo z Blízkého východu, co riziko občanské války v západní Evropě vyvolané radikalizovanou muslimskou menšinou? Na to nejsme připraveni my, ale ani většina dalších zemí NATO. Např. německá armáda místo několika tisíc tanků, které měla na konci osmdesátých let, nyní disponuje řádově pouze stovkami tanků a z nich je jen asi třetina bojeschopná! Bohužel, Evropa začala v obraně spoléhat pouze na Spojené státy, většina zemí přestala plnit svoje smluvní závazky vůči NATO, tzn. dávat 2% HDP na modernizaci a výcvik armády. Můžeme se potom divit, že nás současný americký prezident kritizuje a zvažuje stahování části vojsk z Evropy? Nemůžeme. Ale nestačí jen se přestat divit, je potřeba začít měnit evropskou politiku. Otevřít oči před realitou (a to nejen v oblasti armády), začít plnit své závazky a začít se spoléhat především sami na sebe, tedy budovat moderní a bojeschopnou armádu.

Tím se dostáváme k jedné z důležitých událostí, které nás brzy čekají, k volbám do Evropského parlamentu. Ty proběhnou koncem května a voliče tradičně moc nezajímají. To platí v celé Evropě a u nás zvláště. Jsme přesvědčení, že evropští poslanci i komise jsou odtržení od reality jednotlivých zemí, že nám berou naši suverenitu, nutí nám multikulturalismus, zakazují nám tuzemák a pomazánkové máslo a otravují stovkami nesmyslných předpisů. Mnozí zvažujeme, jestli by nebylo lepší z unie vystoupit, udělat po vzoru Britů Czechxit. Jsem přesvědčený, že nebylo. Přestože na radnici vidíme tu spoustu nesmyslů, které přichází z Bruselu, protože se nás dotýkají ještě větší měrou než běžného občana, přestože vím, že evropská komise je opravdu odtržená od života běžných lidí, přestože Evropa udělala za posledních deset let spoustu chyb, které se budou složitě napravovat, přesto všechno – nebylo. Vidíme to v přímém přenosu na odcházení Velké Británie, na tom zmatku, nejistotě … Velká Británie je silná země, silná politicky i ekonomicky, přesto jí čeká po brexitu těžké období. Ale šrámy utrpí i zbytek unie, i ona pocítí oslabení v ekonomice a ve své politické síle. Věřím, že to bude poučení pro ostatní, že rozbití evropského projektu by bylo chybou. Protože EU, to není jen volný pohyb lidí, peněz, zboží, to je především idea Evropy bez válek, Evropy spolupracující, solidární, která vyrovnává rozdíly mezi zeměmi, aby neměly potřebu brát si to, co jim chybí, u sousedů. Rozpad Evropské unie by znamenal návrat k Evropě dvacátých let minulého století, k Evropě malých, mnohdy nedemokratických států, plných vzájemných antagonismů, vydaných na milost a nemilost mocnostem, tak jako Československo v březnu 1939. Pokud tohle někdo chce, tak je to právě ten, kdo nezná naši historii.

Evropský projekt má dále smysl, ale musíme ho změnit, dát mu novou ideu. Omezit pravomoci komise na úkor evropského parlamentu a národních vlád, především ale více dbát na názory a potřeby obyčejných Evropanů. Přestat řešit „prkotiny“ a nesmysly, jako je ohnutí banánů, GDPR, různé genderové či pseudoenviromentální politiky, ale věnovat se tomu podstatnému – modernizaci ekonomiky, rozvoji vědy, obranyschopnosti, potravinové a energetické bezpečnosti, zastavení vymírání Evropy nebo přípravě na změnu klimatu. A to jde v demokracii jedině prostřednictvím voleb, v tomto případě hlavně těch evropských. Takže je důležité k nim jít.    

Když si tak čtu znovu napsaný text … no, není zrovna nejoptimističtější. Ale ona ani doba, pokud se na ni nedíváme pouze skrze naplněné regály supermarketů, není jen optimistická. Sice ještě trvá období konjunktury, ale je pouze otázkou času, kdy se ekonomická křivka otočí a přijde krize. Ale na druhou stranu, právě krize, přes všechna svá negativa, může být startovacím momentem změny. Změny k lepší Evropě, k lepší budoucnosti náš všech. Tak si ji nenechme vzít vlastní pasivitou.

Protože jsem se docela rozepsal, už se mi do úvodníku nevešlo nic z minulého dění ani z plánů na letošní rok. Proto vás zvu na další stránky zpravodaje, na nichž píšu nejen já, ale najdete zde spoustu dalších informací ze všech oblastí života Okříšek od dalších autorů. Užijte si zajímavého čtení, ale nezůstávejte jen doma. Za okny začíná jaro a tak vyrazte ven, na procházky, na zahrádky, zasportovat si nebo se pobavit z přáteli. V březnu už bude otevřené víceúčelové Oranžové hřiště i další sportoviště, v dubnu můžete pomoci přírodě, když se připojíte k akci „Čistá Vysočina“ na úklid veřejných prostranství a příkop okolo komunikací. Sportovci tradičně připraví čarodějnice na hřišti a s hasiči budeme stavět májku. Na květen počítejte s velkým fotbalovým turnajem Memoriál Štěpána Maruše nebo s pochodem na Jalovec. Zkrátka, pořád se něco bude dít a to je dobře. Krásné jarní dny, v nichž nebudou chybět sluneční paprsky ani dešťové kapky, přeje