Okříšky - Oficiální webový portál městyse

V době 70. výročí, kdy české rodiny musely opouštět urychleně svoje domovy v pohraničí, jsem navštívila v Šatově pana Adolfa Peřinku. Je posledním žijícím členem rodiny, která žila v době „malé“(druhé) republiky a německé okupace (protektorátu) v Okříškách - Nových Petrovicích. Záměrně jsem volila cestu vlakem do poslední železniční stanice u rakouských hranic, Šatova, abych mohla sledovat krajinu, železniční stanice, vesnice i dobu délky jízdy. Nyní 81 km, necelé dvě hodiny pohodlným, krásným moderním vláčkem Vysočina. Jak jiné podmínky čekaly české uprchlíky v nákladních vagónech začátkem října v roce 1938.

V českém pohraniční žilo mnoho smíšených manželství - tedy jeden z partnerů byl Čech, druhý německé národnosti. Ve Znojmě podnikalo hodně obchodníků německy mluvících a v ulicích se střídaly domky Čechů se sousedy německými. Děti si hrávaly společně. Až do doby, kdy v březnu 1937 provedlo Německo anšlus, tedy připojení Rakouska k Německu. V úzkosti a strachu žili Češi v pohraniční, zvláště od poloviny května 1938, protože se německá vojska začala při manévrech, podle vyjádření Hitlera, v milionovém počtu soustřeďovat k našim hranicím. Po úspěšné květnové mobilizaci, kterou naše vláda vyhlásila, se Hitlerova armáda od našich hranic stáhla. A mnozí Češi v pohraničí se radovali, že nebudou muset opustit svoje domovy. Takové bylo uvažování v této době nejistoty a strachu o životy a majetek, úzkosti o děti, jejich osudy. Novou jiskřičku naděje dala zářijová mobilizace.

Ale přišel čtvrtek 29. záři 1938. Půlnoční konference v Mnichově. Rozhodnuto. Termíny k odchodu Čechů do vnitrozemí byly stanoveny tak krátké, že některé rodiny ani nebyly pohromadě, protože mnozí odcházeli nebo odjížděli do zaměstnání mimo obec. Co rychle připravit pro odchod do neznáma? Oblečení, jídlo, rodinné památné věci. Kolik toho kdo unese? Co dobytek ve chlévech? Všichni v rychlosti nakládali věci na vozy, vozíčky i do dětských kočárků, kufrů, ruksaků... Co obléci dětem? A jak připravit ty nejmenší? Blíží se zima! Poslední pohled k domovu. Ti šťastnější nastupují do nákladních vagónů. Věci najednou zbytečné, například nádobí, knihy, hudební nástroje, zanechávají doma. A co psi a kočky, taky budou prchat s domácími? Do neznáma?

Vagóny se postupně plnily a plnily. Při průjezdu tohoto mimořádného vlaku Znojmem slyšeli uprchlíci i střelbu na vlak. Kam asi může vlak dojet?

Krajina se mění. Znojmo zmizelo v dáli. Někteří uvažovali, že možná vlak s nimi dojede až do Moravských Budějovic nebo Jaroměřic. A přece jel dál a dál. Před nimi železniční křižovatka Okříšky. Ale co se tam děje? Z dálky je vidět ve tmě noci oheň, plameny a cítit kouř. Slyšeli houkání lokomotiv. To bylo další zklamání pro uprchlíky, protože někteří se dívali, že by snad v tělocvičně sokolovny mohli přespávat, než najdou někde střechu nad hlavou. A zatím dřevěná sokolovna hoří. Po dobu mobilizace v této tělocvičně sokolovny nocovali vojáci, kteří museli budovu opustit.

Pojede vlak dál? V Jihlavě se přece velká část obyvatelstva hlásila k německé národnosti. A tak rodiny s dětmi, staří, mladí, zdraví, nemocní zůstávají ve vagónech v nejistotě, prokřehlí zimou, na prvním nástupišti poslední koleje v Okříškách.

Jízda pro uprchlíky končí v cizím, pro ně neznámém prostředí.

Tak se podle možností zabydlovali. Na šňůrách přivázaných kolem vagónů vítr dosušoval přemáchnuté oblečení i plenky pro děťátka. V jenom vagónu měli i železná kamínka, zvaná bubínek, s kouřovou rourou vysunutou ven. Zvláště rodiny s dětmi a početnější rodiny se obávaly, že je těžko někdo přijme. Vždyť uprchlíci neměli ani vlastní nábytek, peřiny, nádobí na vaření. Finanční možnosti omezené, ba zoufalé. A nikdo je neznal.

Postupně některé rodiny uprchlíků hledaly útočiště u příbuzných ve vnitrozemí. Ale většina přece jen našla střechu nad hlavou v Okříškách a Nových Petrovicích. Například v našem domku zůstala rodina železničáře pana Černého - pět dospělých lidí. V sousedním domě čtyřčlenná rodina pana Hrachovce ze severního pohraničí. V domě částečně nedostavěném dohodla si pronájem rodina Peřinkova se třemi syny u pana Cahy. V areálu nádraží, v domku pro železničáře, měla nový domov čtyřčlenná rodina pana Schinögela. On Čech, ale jeho manželka hovořila jen německy. Jejich dcera Valerie, o dva roky starší než já, se brzy stala mojí kamarádkou. Mluvila česky i německy stejně jako její bratr Alois, který se zase stal přítelem mého bratra. Tak přibývalo mnoho nových tvář v naší ulici U Nádraží.

Nejednou jsem viděla slzy v očích "našich" uprchlíků, tedy členů rodiny pana Černého, při vyprávění a vzpomínkách na hrůzu, co s nimi bude. A pan Černý nejednou dodával: "V našem městě i v okolí se lidi snášeli až do doby, kdy Henleinova strana v dubnu roku 1938 na sjezdu v Karlových Varech kladla požadavky, aby pohraniční území, ve kterém Němci měli většinu, byla připojena k Německu. Tak pro nás Čechy nastala zlá doba nejistoty a strachu, co s námi bude." Někteří uprchlíci si během let v novém domově našli i životní partnery. Například paní učitelka Ludmila Šumpichová, rozená Feterlová, která s rodiči a rodinou sestry žila v domě u Píšů v Nových Petrovicích, prožila celý další život v Okříškách.

Pan Adolf Peřinka, kterého jsem letos v Šatově uviděla po 63 letech, měl v roce 1938 devět roků. Ten se s rodiči a jedním bratrem po válce v létě roku l945 vrátil do Šatova, ale jeho nejstarší bratr Jenda je uveden v Okříškách na památníku obětí druhé světové války. Zahynul na totálním nasazení při bombardování Erfurtu. Fotografie, kterou odtud rodičům ještě zaslal, má datum 9.července 1944 a poznámku: "Na památku z Říše – Jenda". Stejný osud jako dvacetiletý Jan Peřinka měl také Jiří Novotný z blízkého domu v naší ulici. I ten zahynul při bombardování a stejná smrt čekala v Německu i pana Bulanta ze sousedního domu. Takový svět nás obklopoval!

Na zmíněné barevné pohlednici - Vánoce českých uprchlíků roku 1938 - je v pravém horním rohu malý zelený vánoční stromeček a různé postavy lidí, dětí i starců, prchajících pěšky ze svého domova. Malíř zachytil české uprchlíky s výrazem zoufalství ve tváři. Jak asi velký by musel být obraz, na kterém by bylo zachyceno, znázorněno všech 130 tisíc českých uprchlíků z našeho pohraničí v říjnu 1938 a šest tisíc mladých totálně nasazených ve velkoněmecké říši, kteří již nikdy své milé a domov neuviděli. Kteří se nevrátili!

PhDr. Kamila Bártlová Lampířová (Článek pro Horácké noviny)