Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Vážení čtenáři,

aprílové počasí letos dostálo svému jménu, takže dnes, kdy píšu úvodník (25. dubna), poletovaly venku sněhové vločky a na zítřek hlásí předpověď přímo sněžení. Doufejme, že to jsou poslední dozvuky zimy a za pár dní přinese květen teplejší dny. Vedle řady kulturních a sportovních akcí budou probíhat také tradiční setkání zastupitelů s občany a diskuze je rozhodně příjemnější v prosluněném odpoledni než pod zamračenou oblohou. Jako každý rok zhodnotíme, co nového se od posledního setkání udělalo i to, co se nepovedlo, potom představíme plány na letošek. Z vaší strany určitě padnou dotazy na opakovaně probírané akce: „Proč to trvá tak dlouho?“, „Už loni jste slibovali a pořád nic!“, „Nevykašlali jste se na to?“ apod. Vůbec se jim nedivím, příprava některých investic trvá opravdu dlouho a věřte mi, rozčiluje nás to stejně jako vás. Možná dokonce ještě víc, protože víme, kolik tomu věnujeme času, peněz, nervů a hlavně víme, jak absurdní jsou mnohdy požadavky různých úřadů, bez jejichž razítka se ale bohužel nepohneme dál.

Nedávno se mi dostal do rukou článek ke 125. výročí otevření Petřínské rozhledny a ač to nevypadá, přesně se hodí k tomuto tématu. Dovolím si z něj stručně citovat: „V roce 1889 byla otevřena u příležitosti Světové výstavy Eiffelova věž v Paříži. Téhož roku tam vyrazila výprava Klubu českých turistů, rozhledna je nadchla natolik, že ještě cestou zpět se dohodli, že v Praze postaví podobnou, a že by měla být otevřena u příležitosti jubilejní výstavy roku 1891. A nezůstali jen u slov. Založili Družstvo pro výstavbu Petřínské rozhledny a oslovili veřejnost s podílovými listy ke shromáždění částky 32 tisíc zlatých (asi deset milionů dnešních korun). Za necelé dva roky sehnali pozemek, nechali vypracovat projekt, získali stavební povolení, sjednali dodavatele konstrukce a stavebních prací – na jaře roku 1891 započaly práce a za pět měsíců byla rozhledna dokončena! To všechno v době Rakousko-Uherska, v době, kterou si dnes představujeme jako byrokratickou, šosáckou, zpátečnickou. Bylo to tak ale opravdu? Vždyť dneska bychom za tu dobu neukončili ani diskuzi, zda vůbec na tom místě rozhlednu stavět, nemluvě o čase potřebném pro zpracování projektu, pružnosti památkářů a všech úředníků, kteří se k němu vyjadřují, o výběrovém řízení, zemních pracích, výrobě konstrukce a jejím smontování …“ Hlavně se závěrem nelze než souhlasit.

Na internetu najdete i jiné zajímavé informace, třeba rozhovor o počátcích naší dálniční sítě: „Kolují legendy o tom, jak rychle se mělo před válkou stavět. Co je na nich pravdy? – Ale to nejsou legendy. V roce 1938 po „Mnichovu“, když bylo třeba rychle vytvořit komunikaci napříč okleštěnou republikou, vytvořili plány za dvanáct dnů. Ale samozřejmě to byl jen náčrt, čtyři listy papíru. Vláda si ho vyžádala a za dvanáct dnů ho měla na stole. Dali tomu nejvyšší prioritu. Vše se řešilo přímo na vládě, ředitele jmenoval přímo prezident. A celá dálnice měla stát do čtyř let. To je dost neuvěřitelné, zvlášť v porovnání s tím, jak se staví dnes. – Jak se to vezme. Za prvé tehdy dali jen dohromady to, co se pět let připravovalo. A navíc byla jiná doba. Nebylo žádné vyhodnocování dopadů na životní prostředí. Nebyly problémy s pozemky. Vyvlastňovalo se za pochodu. Nikdo se s tím nepáral, protože šlo o záležitost nejvyššího státního významu. Všechno bylo možné, rozhodující byl výsledek. Teď trvá celý investiční proces od záměru do chvíle, kdy projede první auto, v průměru třináct let. A nejkratší dobu z toho všeho zabere stavba. Nejvíc trvá veškeré papírování okolo. Oni to měli přesně naopak – třeba rok stavbu připravovali a pak se celkem dlouho stavělo.“

Ano, je jiná doba a samozřejmě není možné vrátit se o sto let zpátky. Alespoň trochu bychom se ale nad tím srovnáním zamyslet měli. Jestli je skutečně nutné, aby se ke každé stavbě muselo vyjadřovat tolik institucí, jestli je dobře, že námitky může dávat každý včetně různých „ekologických“ sdružení z druhé strany republiky a donekonečna protahovat stavební řízení. Všechny vlády, ať levicové nebo pravicové, vždycky prezentují jako svůj úspěch počty nových a novelizovaných zákonů. Opravdu je to znak úspěšnosti? Jeden z poslaneckých nováčků, který před volbami podepsal požadavek sdružení „Rekonstrukce státu“ na schválení devíti zákonů pro potírání korupce, se po roce v rozhovoru vyjádřil: „Tahle země nepotřebuje 9 nových zákonů, ale zrušit nejméně 99 starých.“ Věta, s níž by určitě souhlasilo 99% starostů a zastupitelů. Třeba se jednou dočkáme toho, že někdo začne rozplétat náš legislativní řád, v němž už se nevyznají ani ústavní soudci a osekávat zbytečná chapadla. Tak, aby se opět stal pochopitelným, aby reflektoval zdravý rozum, aby pomáhal rozvoji naší země, měst a obcí a ne ho komplikoval a zdržoval.

S přáním návratu zdravého rozumu do naší země se s vámi rozloučím, předtím ale ještě popřeji pohodové chvíle nad stránkami zpravodaje a pozvu vás na setkání, která budou probíhat vždy ve středu postupně na Tržišti, na Stadionu, ve Staré osadě a v Nových Petrovicích. Těším se na bohatou diskuzi u skleničky vína.