Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Dovolená má sloužit především k odpočinku, ale občas nabídne každému z nás i možnost získat zajímavou zkušenost nebo poznat něco nového. Ovšem pro starostu znamená zahraniční dovolená hotovou pokladnici inspirací. Letos jsme strávili deset dní v severoitalském letovisku Lignano. Městečko má mimo sezónu jen 6 tisíc obyvatel, ovšem v době dovolených se tento počet zvýší desetkrát. Tomu samozřejmě odpovídá infrastruktura hotelů, restaurací, zábavních parků a především mořských pláží a přístavu. Nicméně i v takto na první pohled od Okříšek naprosto odlišné destinaci se najdou zajímavé věci pro srovnání.

Začnu mým oblíbeným tématem a to jsou psi. Také v Itálii mají lidé domácí mazlíčky, navíc i mnoho turistů si bere čtyřnohého přítele sebou na dovolenou. Během pobytu jsme potkali stovky pejskařů, ale až na dvě výjimky vždy na vodítku! Na rozdíl od nás s tím zřejmě nikdo problém nemá. S uklízením exkrementů už to tak skvělé není, i v Lignanu občas bylo k vidění hovínko u stromu nebo na chodníku, ale vzhledem k počtu psů v ulicích to bylo podstatně méně než co je tomu na našich chodnících. Jestliže se říká, že Italové nejsou příliš pořádkumilovní, tak o pejskařích to zřejmě neplatí. Naopak se to potvrzuje u komunálního odpadu. Ten je sice vyvážený pravidelně a kontejnerů je hodně, ale s tříděním je to horší než u nás, samostatně většinou bývá pouze kontejner na papír a někdy ještě společný na sklo a plasty. Takže z toho bychom si příklad brát neměli.

Při chůzi na uzoučkých chodnících, jejichž šíře často byla tak metr – a to ještě každých 50 metrů rostl strom – jsem si vzpomněl, jak nás normy nutí i na místech s malou frekvencí stavět dvoumetrové chodníky, maximálně někdy po velkých diskuzích povolí metr a půl. Také kvalita není nic moc, protože kořeny zmíněných stromů zvedají betonové desky, ze kterých jsou většinou dělané, o několik centimetrů a tak každou chvíli zakopnete. Zámkovou dlažbu jsme viděli jen jednou a ta vypadala jako po hluboké orbě. Zeleně je všude hodně, ovšem v případě zmíněných stromů v chodnících je to poněkud kontraproduktivní. Naopak krásné jsou ozdobné květinové záhony s nejrůznějšími motivy umístěné na hlavních třídách, mnoha kruhových objezdech a před veřejnými budovami. S čím jsme se nikde nesetkali, byla auta stojící na chodnících, což je oblíbený způsob parkování některých řidičů v Okříškách. Přitom provoz je v Lignanu nesrovnatelně větší než u nás.

Když už jsme u silničního provozu, tak i ten stojí za zmínku. Na první pohled sice vypadá poněkud adrenalinově, italští řidiči ale své vozy zvládají výborně a tak se zde člověk cítí mnohem bezpečněji než na našich silnicích. Zajímavý je přístup k chodcům – pokud budete stát u přechodu třeba pět minut a nevkročíte do vozovky, všichni vesele jezdí. Jakmile ale uděláte krok, okamžitě zastaví a nechají vás přejít a to většinou i mimo přechod. Nadarmo není Itálie zemí zaslíbenou cyklistice. Na kole se zde jezdí hodně, řidiči cyklisty naprosto respektují a ti to mnohdy až zneužívají. Když to srovnám s tím, co člověk zažívá na kole na našich silnicích …

Při zpáteční cestě jsme se rozhodli neprojet Rakouskem po nezáživné dálnici, ale hned před Villachem jsme odbočili na sever a přejeli přes Alpy směrem na Linec. Cesta sice trvá o něco déle, ale v horských serpentinách si pořádně zařídíte a hlavně jedete nádhernou krajinou plnou sympatických městeček a vesnic. Vřele doporučuji! První, co vás v každém místě praští do očí, je čistota a pořádek. Náměstíčka i chodníky jsou upravené, na veřejných prostranstvích i před obchody či bankami květinová výzdoba, nikde poházené papíry, petky apod., jak to bohužel vidíme u nás. Květináče jsou často i ve výšce na sloupech veřejného osvětlení a na balkónech soukromých domů. Celkově všechna sídla působí pohodovým, klidným dojmem.

Také v Rakousku je inspirativní sledovat dopravu na silnicích. Co nás překvapilo nejvíc, že za celých 450 kilometrů jsme nepotkali – ve všední den! – ani jeden kamion. Naprostá většina zřejmě jezdí po dálnicích a při tranzitu je převáží železnice. Jaký šok to potom je, když kousek za hranicemi potkáte na úzké okresce v lese kamion řítící se devadesátkou a tak, tak že neskončíte v příkopu … Výrazným rozdílem oproti Česku je řešení křižovatek. Vypadá to, že v posledních letech se zde staví pouze kruhové křižovatky. V jednom městečku jsem jich napočítal během průjezdu šest. Setkáváte se s nimi ale nejen ve městech, nýbrž i v nejmenších obcích stejně jako při křížení silnic mimo zastavěné území. Výsledkem jsou potom statistiky nehodovosti, výrazně nižší než ty české. Druhým opatřením pro zvýšení bezpečnosti provozu a hlavně chodců jsou přechody. Je jich hodně a prakticky nevidíte jiný druh než s prostředním ostrůvkem. Rozdíl je ovšem v provedení. Zatímco u nás jde o finančně náročné stavby, protože musíte celou plochu ostrůvku vyřezat v asfaltu, položit obrubníky a potom vydláždit, Rakušané na to jsou rozumněji. Na silnici nastříkají klasickou „zebru“ a uprostřed z obou stran postaví trojúhelníky, které ani nedláždí, ale osadí je květinami nebo jen vysypou oblázky. Takový přechod je samozřejmě podstatně levnější a za stejné peníze jako my jeden jich Rakušané postaví několik.

Jak jsem psal v úvodu, podívat se na to, jak některé věci řeší v zahraničí je inspirativní, někdy ale trochu smutné. Nezbývá než věřit, že i u nás snad jednou začneme používat selský rozum a přestaneme zbytečně vyhazovat peníze kvůli nesmyslným předpisům a raději je budeme využívat účelně ve prospěch všech občanů. A to platí nejen pro komunální úroveň, ale především pro tu celostátní.