Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Naše rodina, rodiče, o dva roky starší sestra a já, bydlela od roku 1921 ve Znojmě. Otec byl průvodčí vlaků ČSD, členem sociální demokracie, my se sestrou jsme chodily do české obecné školy, měšťanské školy a gymnázia. Obě jsme byly členkami Sokola a účastnily se sokolských sletů. Situace se zradikalizovala v polovině roku 1938, i když předtím jsme se s německými občany stejného politického smýšlení stýkali a celkem dobře s nimi vycházeli.

Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, scházeli se v Německém domě a při svých shromážděních nám nadávali, házeli po nás kamením, zvláště naši mladí vrstevníci. Zaháněli nás z náměstí a ulic, kde konali svoje srazy a manifestace.
Ze Znojma jsme se musely s matkou a sestrou vystěhovat, ale nebylo nikoho, kdo by nám, třem ženám, pomohl. (Otec v té době sloužil na přerovském železničním uzlu při převážení našich vojsk, která musela opustit hranice. V září 1938 jsme delší čas o něm neměly žádné zprávy a byly jsme úplně bez peněz.) Maminka stála dva dny a dvě noci v kasárnách a prosila, aby nám vojenské auto převezlo pár věcí z našeho zařízení na nádraží.

Konečně začátkem října 1938, kdy už nacistická vojska byla na okraji města, nám naši vojáci odstěhovali veškeré zařízení do nákladního vagónu na nádraží s tím, že už je to poslední vlak, který je ze Znojma vypraven. Do vagónu jsme naložily veškeré zařízení i s naším malým hospodářstvím, kozou, králíky a slepicemi. Vlak nás pak odvezl do Okříšek, a tam nás odstavili na slepou kolej. V tom vagóne jsme bydleli dva měsíce (to už byl otec s námi), protože jsme nikde nemohli najít ani jednu místnost k bydlení – vše bylo obsazeno uprchlíky. Ve vagóne se nesmělo topit ani vařit, tak jsme se stravovali u projíždějících čs. vojsk. Po dlouhém hledání jsme pomocí známých v Moravských Budějovicích našli ubytování u hodných, nábožensky založených lidí. Byla to jedna místnost bez jakéhokoli sociálního zařízení. V této jedné místnosti jsme všichni čtyři provizorně bydleli. Veškerý dobytek jsme dali k tetě do Pokojovic. Z vagónu jsem chodila do školy do Okříšek a má sestra jezdila do gymnázia v Brně. V Moravských Budějovicích jsme pak chodila do měšťanské školy a má sestra od pololetí 1939 do gymnázia.

Ve Znojmě jsme měli rodinný domek, který po našem odchodu obsadila Němka. V domku v mansardách jsme nechali zařízení dvou dětských pokojů. Domek jsme sice v roce 1945 dostali zpět, ovšem zcela devastovaný a bez jakéhokoli zařízení.

Marie Nekulová, tehdy Znojmo

Také já patřím mezi vyhnané v roce 1938 z našeho pohraničí, a to ze Šatova. Bylo mi devět let, ale pamatuji se, jak mě musel otec vodit do školy, protože nás Čechy bili henleinovci klacky, házeli po nás kameny a nadávali nám. Nemohu uvádět ta slova, která na nás volali. Utíkali jsme jen s tím nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík. Nábytek a všechno zařízení jsme ve vlastním domku nechali a utíkali jsme k matčině sestře do Pavlic. Odtud jsme šli všichni do Okříšek a pamatuji se, že když nám matka jakž takž uvařila, že jsme jedli na bedně a seděli na zemi. Byli jsme tři kluci a rodiče nad námi stáli a plakali. Po čase nám známí půjčili nábytek, než jsme si něco pořídili. Otec pracoval na dráze v Okříškách.

V roce 1945 hned po osvobození se šel otec s mým bratrem podívat na náš domek. Jaké však bylo jejich překvapení – podlahy vytrhané, na půdě vyřezané trámy. Němka, co tam bydlela, říkala, že neměla čím topit, takže to vyřezala. Náš nábytek tam také nebyl, no prostě nic. Museli jsme celý domek opravovat, aby nám nespadl na hlavu, a nikdo nám nedal ani korunu. Nemohu na to všechno nikdy zapomenout.

Ještě bych chtěl připomenout, že bratr byl při odsunu Němců na vojně a jezdil s transporty, které vezly odsunuté Němce. Nikdy však neříkal, že by se s nimi špatně nakládalo.

A.P., tehdy Šatov