Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Známý karikaturista Štěpán Mareš nese nelibě, když se návštěvy u něho doma zouvají. Považuje to totiž za přežitek socialismu. Zatímco s naprostým klidem přehlíží blátivé šlápoty na parketách, neustále se kaje kvůli flekatým kalhotám. Vyrušili jsme ho od práce na komiksu Zelený Raoul. Plátěné nohavice zdobí různobarevné čmáranice. „Utírám si do kalhot pera a štětce. Mám se převlíct, nebo to nevadí?“ ubezpečuje se Mareš. Uklidníme ho, že nám to tedy vůbec nevadí. Přijeli jsme za Marešem do Okříšek u Třebíče, kde má v podkroví rodinného domku rodičů ateliér. Chceme si popovídat o době před dvaceti lety, a ne řešit kalhoty. Mareš totiž „spoluvytvářel“ revoluci na třebíčském gymnáziu. Když se ho optáte na listopad 1989, v jeho temných velkých očích zajiskří. „Pro mě to byly naprosto fantastické dny, které se nebudou už nikdy v životě opakovat,“ vyhrkne Mareš.

Bylo vám tehdy teprve sedmnáct let. Studoval jste čtvrtý ročník gymnázia v Třebíči...

Sedmnáct a půl. Člověk byl plný euforie. Jakoby by byl narvaný nějakou drogou. Vybuzený. Spánek šel stranou.

Hodně lidí dnes říká, že ty události jim tak nějak splývají. Vy si pamatujete, co byl 17. listopad za den a vybavujete si ty další dny? Kdy vlastně došla revoluce do Třebíče?

Sedmnáctého byl pátek, to si pamatuju moc dobře. Do Třebíče přišly přelomové události o něco později.

Takže ne hned 17. listopadu?

Ten den se vlastně nic nedělo. V ten pátek jsem se těšil na sobotu. Jeli jsme na zájezd s tehdejším Svazarmem do Prahy do Národního technického muzea. Ráno 18. jsme v rádiu Svobodná Evropa zaregistrovali, že se v Praze něco stalo a děje.

Do té Prahy jste tedy dorazili. Došlo na muzeum? Nebo jste skutečně zakopli o revoluci...

V muzeu jsme byli. Já si pamatuju hlavně obrovské napětí. Z lidí v Praze to sálalo. Bylo doslova cítit, že se něco blíží.

Nenapínejte mě. Tak překřížila vám cestu ta revoluce?

Bohužel, v sobotu mi unikla. Odjížděli jsme někdy kolem čtvrté odpoledne. A na Václaváku začala tou dobou obrovská demonstrace.

A vy jste seděl v autobuse, aniž byste o revoluci zavadil...

Jo. Uvědomme si, že v té době nebyly mobily. Neměl nám kdo dát vědět, co se děje, co vysílá televize, rádia, pochopitelně ta zahraniční. Přijeli jsme kolem osmé večer domů. Máma nás přivítala s tím, že na Václaváku je padesát tisíc lidí. Naskočila mi husí kůže. Taková masa lidí, to už by mohlo něco znamenat. V neděli 19. listopadu jsem zapnul rakouskou televizi. První zpráva byla: sto tisíc lidí v Praze na Václavském náměstí. To mi ještě teď běhá mráz po zádech.

Tudíž v pondělí jste jel do školy s tím, že něco musíte podniknout? Měl jste nutkání, zapojit se, nebýt stranou?

Šel jsem s tím v neděli spát. Ve škole bylo takové zvláštní napětí. Zazvonilo. Šli jsme do sborovny vysvětlit učitelům, že bychom se neměli učit.

Štěpáne Mareši, nakráčel jste vy do sborovny?

Haha. Nechci, aby to vyznělo, že jsem byl strůjcem všeho.

No, ale to jste byl. Zakládal jste stávkový výbor na gymnáziu.

Zakladatelů bylo víc. A ano, do sborovny jsem s několika dalšími studenty šel.

Proč?

Od malička jsem byl odkojený Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. Naši nebyli žádní disidenti, ale jako kulisa nám doma běželo toto vysílání. Já jsem to vstřebával. I na to, že jsem byl mladý, jsem byl informovaný. Někteří spolužáci vůbec netušili, co se děje. Proč se to děje.

Vnímal jste to tak, že to v čem žijeme, není normální?

Máme příbuzné v Německu. Tehdy to bylo Západní Německo. Věděl jsem, jak to vypadá na Západě.

Na rovinu, myslíte, že byste zůstal, kdyby se režim nezhroutil?

Ne, ne. Měl jsem v plánu od svých patnácti let, že půjdu pryč. Že po maturitě zmizím z takzvaného reálného socialismu.

Tak proto jste se chtěl co nejvíc zapojit do překotných událostí v listopadu 89. Uvědomovali jste si, vy studenti ze stávkového výboru, že vás můžou těsně před maturitou vyrazit ze školy, kdyby se něco zvrtlo?

Až jsme v pondělí jeli vlakem ze školy, tak padlo: Člověče, to je zajímavé, oni by nás mohli vyhodit. Věnovali jsme této myšlence asi tři vteřiny a dál to nešeřili.

Už v to pondělí kantoři přistoupili na to, že nebude normální výuka?

Chtěli jsme s nimi diskutovat. Někteří byli svolní. Ale báli se ty první dny mluvit otevřeně. Tehdy nevěděl nikdo, zda se to otočí, nebo ne.

Co vám tak utkvělo v hlavě nejvíc?

V úterý si nás pár studentů ze stávkového výboru pozval ředitel gymnázia. Byl to hodně tvrdý chlápek. On se ale před námi normálně rozbrečel. Co mě dostalo, když před nás postavil popelník a nabídl cigarety. Naplno jsem si uvědomil, jakou my máme nechtěně moc. Přišli jsme k ní sice jako slepí k houslím, ale drželi jsme ji ve svých rukách.

Bylo vám sedmnáct. Jak jste se popasovali s tou mocí? Úplně se nabízí, že v tom věku jste ji mohli totálně zneužít. Toho ředitele jste mohli, slušně řečeno, poslat do háje...

On nám říkal: Já vím, že už nebudu ředitelem, ale mohli byste aspoň zařídit, abych tu nějakou dobu učil. Aby mě nevyhodili. Jemu se zhroutil v mžiku celý svět.

Litoval jste ho?

Ne. Ale vsadili jsme na slušnost, jakousi morální sílu. A dohodli se s učiteli, jestli by nějakou dobu mohl zůstat jako kantor.

Jak se do Třebíče, kde nebyly vysoké školy, dostávaly třeba letáky?

Z Brna jsme je tahali. Dopoledne jsme byli v škole. Odpoledne jeli vlakem do Brna. Tam jsme pobrali letáky a večer se vraceli domů. Ty letáky se tenkrát dělaly na cyklostylech na vysokých školách. Psaly se přes kopíráky. Dnes to je už téměř nepředstavitelné.

Dneska se studenti neobejdou bez mobilů, internetu. Vy jste tehdy neměli vůbec nic z těchto vymožeností. Mnohé domácnosti neměly přece ani pevné telefonní linky. Jak jste se svolávali, jak jste šířili dobré zprávy...

Dalo se to zvládnout. O demonstracích informovaly západní stanice. Kdy kde bude jsme se dozvídali z rádia Svobodná Evropa, z rakouské televize. V Třebíči jsme pendlovali mezi školami po svých.

Kdy jste dovlekli první letáky do malé provinční Třebíče?

V úterý 21. listopadu jsme je přivezli z Brna do naší školy. Mimochodem, ještě v to úterý nám je jeden aktivní učitel zabavil. Tak za týden se k tomu už neznal. Nabízel nám pomoc. V duchu jsem si říkal: Ty s.... jedna. Takových bylo víc. Třeba jedna kantorka, taková dost prorežimní. V jejích hodinách se to hemžilo samými soudruhy a chválou komunismu. Najednou přišla do třídy a pozdravila: Pozdrav pánbůh, studenti. Říkal jsem si: Proboha! Obrat o tisíc stupňů, to je legrace.

Třebíč bývala komunistickou baštou. Vy, středoškoláci, jste dostali lidi na náměstí?

To ne, my ne. Do fabrik jezdili většinou vysokoškoláci z Brna, z Prahy. My jsme řešili ten svůj svět. Ze stávkových výborů na středních školách jsme si vyměňovali informace. Masová demonstrace na náměstí v Třebíči byla až někdy ve čtvrtek, pátek. Já jsem jezdil do Brna. Chtěl být součástí něčeho většího. Až doputovala revoluce do Třebíče, tak jsem tam také šel na demonstraci. S Brnem se to rovnat nedalo.

A co vaše rodné Okříšky...

V noci jsem oblepil Okříšky letáky. V noci kvůli tomu, že přes den nebyl čas. Od velkých měst to pomalu postupovalo do těch menších.

Po sametovém listopadu vás za pár měsíců čekala maturita. Nevyhodili vás. Komunismus padl. Měli jste, coby ti studenti tvořící dějiny, nějaké úlevy?

Zrušili povinnou maturitu z ruštiny. Já z ní ale maturoval. Hustili do nás ruštinu tak dlouho, že nic jiného nezbývalo. Kromě ruštiny nabídli maturitu z němčiny nebo angličtiny. Ale na zkoušku z nich bych si tenkrát netroufl. A odpadla povinná maturita z matematiky.

Nezafungovalo to tedy tak, že když jste dělali tu revoluci, máte všichni vše za samé jedničky...

On se na gymnáziu režim tvrdé ruky obnovil dost rychle. Tedy, ne politicky, ale co se učení týče. Nebyli k nám u maturit nějak shovívavější.

Pád komunismu vám umožnil, abyste se bavil prací. Míním to tak, že před dvaceti lety byste se těžko živil kreslením komiksů a politické satiry...

Určitě. Hlásil jsem se sice na vysokou školu, na pajdák. Neudělal jsem zkoušky z výtvarné výchovy. Tak se tedy živím kreslením (smích).

Když se ohlídnete zpět, mělo se tehdy udělat něco jinak?

Mělo se postupovat tvrději ke komunistické straně.

Co vám vadí?

V televizi teď běží slogan: Kdo by před dvaceti lety pomyslel na to, že za pár týdnů se zhroutí komunismus. Já dodávám: Kdo by si tehdy pomyslel, že uplyne dvacet let a máme je tu zpátky.

Ten batoh máte sbalený? A když v červnu vyhraje levice, dotáhnete ve vašich patnácti letech rozplánovanou emigraci?

Tak to nevím. Asi vezmu pár věrných a zaklepeme na Blanickou horu.

Milé. Ještě že máme Mareše, který se postaví do čela blanických rytířů... Už vás někdo klepl přes prsty kvůli práci?

S Paroubkem a spol. nemám moc dobré zkušenosti. Čeká nás i soud s Paroubkovou manželkou. A také se mi stalo, že jsem musel upravit pozvánky na výstavu. Zdály se nevhodné. Požádali mě, abych udělal nepolitickou pozvánku. Já přitom dělám politickou satiru. Což je tedy paradox. Dvacet let po revoluci musím řešit, zda je pozvánka na moji výstavu politicky korektní.

MF Dnes 16. 11. 2009, Michaela Šímová