Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

všechny Vás zdravím a přeji hlavně hodně zdraví, protože to je v těchto dnech nejdůležitější. Přemýšlím, jak tentokrát začít, protože nevím, jaká bude situace, až dostanete zpravodaj do rukou. Dnes, ve čtvrtek 22. října, kdy úvodník píši, vstoupila v platnost nová vládní opatření, která v podstatě uzavřela život v naší zemi. Opakuje se jarní situace, tentokrát ale s podstatně většími počty nakažených, hospitalizovaných a bohužel i mrtvých. Že se koronavirus na podzim vrátí a přijde druhá vlna, s tím jsme asi počítali všichni, že budeme jako republika stejně nepřipravení jako na jaře, s tím ale málokdo. Můžeme – a musíme – za to kritizovat vládu a celou státní správu, která nevyhodnotila jarní opatření a problémy a nepřipravila se na druhou vlnu. Myslím, že právě v této krizi se ukazuje to, co osobně tvrdím už dlouho, že náš stát postupně přestává být funkční. Utápí se v nepřehledné legislativě, je byrokratický, na každé řešení najde problém. Vládě chybí vize, dlouhodobé strategie i schopnost operativně rozhodovat. O používání zdravého rozumu ani nemluvě …

Ale samozřejmě nelze vše hodit jen na vládu. Sáhněme si každý do svědomí – štvali nás roušky a strašně rychle jsme se jich zbavili, mnozí museli na zahraniční dovolenou, i když bylo jasné, že to má stejná rizika jako zimní lyžovačka, za žádnou cenu jsme nechtěli nová omezení, která někteří ministři navrhovali už v srpnu. Byli jsme si moc jistí, že jsme na jaře covid zvládli a teď to bude stejné. No, nevyšlo to. Řada z nás má již s koronavirem vlastní zkušenost, já také. Měl jsem naprosto bezpříznakový průběh, stejně jako většina dalších, ale i mezi námi v Okříškách jsou lidé s mnohem horšími zážitky, někteří byli dokonce hospitalizovaní v nemocnici. Nyní jsme na tom podobně jako na jaře, část lidí je z nemoci zcela vyděšená, jiní celou epidemii zpochybňují a nošení roušek i ostatní omezení vnímají jako útok na svoje základní práva. Jako vždy je pravda někde uprostřed. Nemoc zde je a musíme k ní mít respekt, především chránit ohrožené skupiny – seniory, pacienty s vážnými chorobami, lidi s velkou nadváhou. Na druhé straně ale nemůžeme na dlouho zastavit celou zemi, rozbít ekonomiku, sociální vazby, dětem zavřít školy. Přesně to ale nyní vláda dělá, navíc bez koncepce, logiky, navíc to posledně jmenované jako snad jediná v Evropě. Nyní se musíme soustředit na překonání krize, ale potom bude čas ji zhodnotit a zamyslet se nad celkovou změnou fungování tohoto státu, takhle to dál není možné!

Druhou věcí, která nám letos v Okříškách docela komplikuje život, je rekonstrukce kanalizace a ČOV. Velká akce za velké peníze, ale také akce s řadou problémů, které způsobuje. Především je to omezení dopravy (což ale někteří obyvatelé Masarykovy ulice naopak kvitují s povděkem, protože konečně mají klid), ale třeba také nevyvezení popelnic, protože se svozové auto kvůli výkopům na přípojky nedostalo ke všem domům či občasné přerušení dodávek vody, el. energie, televizního signálu (někdy jde o plánované přepojení, někdy se „něco“ překopne, jak to na stavbách bývá). Nejsložitější situace byla při uzavírce křižovatky, kdy po Okříškách bloudily kamiony i osobní automobily. Nemůžu ale souhlasit s názory některých spoluobčanů, že „chudáci řidiči, bylo to špatně značené, tak co mají dělat?“. Není to pravda, nebylo. Problém je v řidičích, kteří jsou zvyklí nedodržovat předpisy ani značky a myslí si, že ono to někudy půjde projet, třeba jednosměrkou v protisměru … a když to opravdu nejde, tak ještě držkují! Omlouvám se za výraz, ale jinak to nazvat nejde. No a řidiči kamionů? Ti vám rovnou řeknou, že oni jedou podle aplikace a nějaké značky je nezajímají. To je potom těžká práce.

Jedna věc mě ale štve ještě víc než chování řidičů. Jsou to stále se objevující názory, že je rekonstrukce kanalizace zbytečná, že přece funguje a jen vyhazujeme peníze. Víte, ono je to jako s tím koronavirem. Kdyby se vláda v srpnu nenechala ovlivnit odporem veřejnosti k rouškám a opatřením a zavedla je, dneska bychom asi neměli desetitisíce pozitivně testovaných a tisíce skutečně nemocných. Jenže potom by mnozí tvrdili, že vlastně o nic nejde a všechno to bylo zbytečné. A u kanalizace je to podobné. Kdybychom je nerekonstruovali a nedělili na splaškovou a dešťovou, tak by nám i nadále čistička fungovala nedostatečně a vypouštěli bychom vyčištěnou vodu v horší kvalitě, než ukládají předpisy. Důsledkem by bylo, že by nám vodohospodářský úřad neprodloužil povolení k vypouštění odpadních vod (již nyní prodloužené právě pod podmínkou rekonstrukce kanalizace) a vypouštění zakázal. Takže by si každá nemovitost musela udělat jímku na vyvážení a pravidelně vyvážet na ČOV do Třebíče, což by nebylo právě levné. Nebo by vypouštění povolil, ale s pokutou za nedodržení limitů. Ta by určitě nebyla malá a projevila by se ve skokovém zvýšení stočného. Myslím si, že ani jedna varianta by se nikomu z nás nelíbila. Protože ale kanalizaci rekonstruujeme, tak taková situace nenastane a někteří budou dál tvrdit, že to byla zbytečná investice. Jak s oblibou říká naše dcera: „Nu což …“, my to na radnici vydržíme.

A protože takových nepodložených řečí slyšíme stále víc, dovolím si zakončit citací z článku, který nedávno vyšel v Horáckých novinách pod názvem Homo sapiens kverulantům. Autor Rostislav Tesař v něm píše: „Člověk procházel za ty miliony let stálými proměnami. Homo habilis (člověk zručný), homo erectus (člověk vzpřímený) a nebo homo sapiens – rozumný. Nyní prý jsme homo sapiens rens, člověk moudrý.

Ale teď pozoruji, že začíná ve světě převládat nový poddruh. Tomu se nic nelíbí, stále je nespokojený a věčně si stěžuje, kveruluje, tedy bych ho nazval homo sapiens kverulantům, nebo třeba remcalisticum (latinsky neumím). Těmto lidem bych poradil, když jim není nic dobré, aby se zajeli podívat do chudé Afriky, do Pelhřimova na krematorium, nebo do Bma na Žlutý kopec, ať vidí, kde sami žijí a do čeho jdou. Vždyť život prožíváme jen jednou a nedá se to zkusit „ nanečisto". Ale některé věci se dají napravit!

Na druhé straně jsou lidé optimističtí, veselí, šířící pozitivní energii, kteří berou život takový, jaký je. Milovníci života, se kterými je vám dobře. Kéž by jich přibývalo! Vždyť přece nežijeme tak dlouho, abychom byli permanentně nasr...“.

Loučím se s Vámi s přáním, abychom přes všechny problémy, přes koronavirovou epidemii, přes rozkopané silnice, zůstávali optimisty a šířili tu zmíněnou pozitivní energii. Silnice znovu vyasfaltujeme, koronavirus nakonec porazíme a problémy vyřešíme. Jasně, ony přijdou další, tak to v životě chodí. Ale koneckonců, co bychom dělali, kdyby nebylo co řešit, vždyť bychom se ukousali nudou. A to by bylo škoda. Přeji Vám i v těchto dnech, abyste každý našel něco, třeba drobnost, co Vám udělá radost, a mohli jsme se na sebe všichni navzájem usmívat. U nás, v Okříškách – v městysi, který i koronavirus přežije! 

Zdeněk Ryšavý, starosta