Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Nedávno jsme si připomněli 60. výročí konce druhé světové války a s ní spojených hrůz. Vzpomeňme při té příležitosti i osud dvou okříšských židovských rodin, které zahynuly stejně jako miliony dalších obětí holocaustu v koncentračním táboře. Hrůznost té doby je ještě větší z pohledu dítěte, tak jak ji zachytila ve svém deníku Jana Lampířová – Dr. Kamila Bártlová. Začtěte se do smutného příběhu – a na konci si slibme, že již nikdy nedopustíme nic takového.

Velcí zmenšují dětem svět – a malí se nemohou bránit! Učitelé se na konferenci poradili – a výsledek?! Natřít okna ve všech učebnách v přízemí školní budovy do výše půl metru bílou barvou. Tak!

Okna tupě zatarasují svět mléčnou bělobou. Nikdo z žáků 3. třídy již nepovytahuje krk nad bílou clonu. Třída má vhodné podmínky pro práci! Čemu se mají naučit! Ještě neznají sice pořádně česky psát a číst, ale od začátku školního roku kroutí písmena kurentu a louskají nejméně hodinu denně švabachem tištěná slova! Teď, ke konci školního roku, dovedou odpovídat na otázky německy a na Vánoce už zpívali všichni koledu Stiele Nacht, heilige Nacht …

Ale jak dlouho se jazyk bránil, než vyslovil: der Tisch … das Fenster … der Mensch … To byla divná slova! Jak si to má jen zapamatovat?!

A přece. V první lavici sedí žák, který mluví stejně dobře německy jako česky. Je to Kamil Weisenstein, jediný syn bohatého okříšského obchodníka – Žid. U nich doma se mluví německy. I knihy mají švabachem psané a ve všech umí Kamil číst. Jak ten pak dovede o přestávkách ve třídě zvídavým spolužákům vypravovat! Na tolik knih nikde neměli peníze. A Kamil říkával, že bude námořníkem. Uvidí moře a pozná daleké země, o nichž četl. Celý svět procestuje, až bude jednou veliký – až bude jednou po válce!

A klubko dětí poslouchá, vidí v duchu Kamila v námořnickém. Zatím však nosí Kamil šaty zelené, s kostěnými knoflíky, zdobené černým a červeným proužkem u kapes. Nikdo jiný takové šaty neměl. Ani oblékat nemohl. Kamil říkával: „Takový kroj máme jenom my, Němci.“ A všichni mu věřili.

Ubíhal den za dnem. Úkoly, opisování úloh, napovídání při zkoušení, o přestávkách honička kolem lavic, pohlavky a šťouchance, někdy z legrace, jindy doopravdy.

Až tu najednou rozvířila pravidelný tok všedního školního života radostná událost – školní fotografování.

Ach to školní fotografování. Škoda, že je jen jednou do roka. Takový zvláštní den je to. Víc než svátek. Už několik dní před ním jeden druhému vypravuje, co si oblékne. Všichni přijdou do školy v těch nejsvátečnějších šatech – i pan učitel. Mohou se usmívat, budou společně trnout, jak to dopadne, pře školou vynesou lavice a v tento výjimečný den se může ve třídě šeptat – i smát se je dovoleno.

A opravdu. Tak jako loni, vynesly děti před školu lavice a fotograf poskakoval před nastoupenou třídou. Střídavě schovával hlavu do černého plátna u stojánku, nesčíselněkrát od aparátu odbíhal rovnat postavičky a dobrácky říkal: „Týýý, chlapečku, týýýýý holčičko, usměj se, narovnej seeeee, hlavičku trochu nahoruuuu … vlásky z čelíčky ….. táááááák – póóóózor – teď! Děkuji!“

Potom všichni vyjukli a nastala doba očekávání. Pan učitel ještě připomínal: „Děti, doneste peníze brzy, obrázky budete mít za dva týdny hotové.“ Dvě neděle! – To je dlouhá doba! Rebelují v duchu dětské makovičky a jejich myšlenky i řeč vždycky sklouznou na fotografování, jako by svět na této věci stál.

Znenadání však byli žáci 3. třídy okříšské školy svědky události, která jaké temný mrak zastřela radostné očekávání školní fotografie.

Ten den bylo kreslení. Pan učitel poskládal žákům na lavice a pastelky a děti kreslily. Snad žádný ve třídě – díky těm natřeným oknům – nepostřehl, že před školou zastavilo auto. Se všemi to trhlo, až když se rozletěly dveře a do třídy ráznými kroky vešli dva mužové. Jeden z nich v černé uniformě, druhý v koženém kabátě, klobouk na hlavě, kožené rukavice, vysoké boty.

Zastavili se. Zvedli paži na pozdrav „Heil Hitler!“. A všechny dětské oči, do nichž stoupal  instinktivně strach a úzkost, pozorovaly tiše neznámé cizí muže. Stáli tu ve třídě dva, ale jako by jejich postavy svou přítomností vytlačily všechen dýchatelný vzduch z učebny. A děti stály v lavicích a bály se i svým dechem nebo pohybem upoutat na svou osobičku pozornost. Tušili nepřítele!

„Ist hier Kamil Weisenstein?!“ otázal se muž v koženém kabátě. Zhoupl se v kolenou a plácl při těch slovech rukavicemi přes dlaň levé ruky. Potom začal pomalu rukavice navlékat a vyzývavě se díval učiteli do tváře. Ten bezděky ustoupil od tabule ke stolku. Přidržel se jeho hrady a pomalu odpověděl: „Ja, Kamil Weisenstein ist hier.“ Mezi slovy se nadechl a nakonec se postavil před první lavici, jako by chtěl chránit svým tělem místo, kde Kamil seděl. Vždyť okamžitě pochopil smysl této návštěvy. Gestapáci bývali častými „hosty“ v protektorátních školách. A on sám znal řadu kolegů, po nichž mizela stopa za branami koncentračních táborů. Tam někde jsou i tři členové z okříšského učitelského sboru – Kratochvíl, Kundera, Dokulil i s ředitelem Rambouskem.

„Wo ist Kamil Weisenstein?!“

„Hier, bitte“, zašeptal kantor a ukázal pomalu na chlapce v brýlích, sedícího uprostřed v první řadě u stolku – pastelky na lavicích -  v ruce tužku.

„Já s vámi nepůjdu!“, vykřikl Kamil česky. Začal se chvět, schoulil se do sebe, krčil se a hlasitě zavzlykal: „Nepůjdu! Nepůjdu!“, opakoval v pláči a napřahoval bezmocně paže před sebe.

Jedenatřicet spolužáků Kamila nepoznávalo. Kde vzal tolik odvahy?! Takhle křiknout ve třídě! A na cizí pány! Němce! Ale to už strach a úzkost přecházela z Kamila i na ostatní.

P o c h o p i l i.

On se chce bránit. Kamil se chce bránit! Kamil se bojí! S Kamilem se asi zle! Z l e!

„Aber warum?! Tvoje mutter te ocekávat!“, pronesl jízlivě s podivným úsměvem muž v uniformě. Pokročil před Kamila a chtěl ho uchopit za bradu, aby mu pohlédl do očí. Kamil pohodil hlavou, aby se jejich pohled nestkal. V paži však ucítil krutou bolest. Muž v uniformě ho vytahoval z lavice. A slzy padaly na lavici – a slzy padaly na výkres. A slzy zarosily Kamilovy brýle. Chtěl je palcem otřít, aby viděl na cestu před sebe, ale gestapák s ním smýkl z lavice ke dveřím.

Kolik je to kroků od první lavice ke dveřím? Kolik je to kroků od první lavice ke dveřím! Zbýval krok, snad dva a školáček zaváhal. Ještě se chtěl pootočit ke svým kamarádům … dát jim sbohem. Jen ještě hlavu pootočit, a snad by je i všechny přes zamlžené brýle zahlédl. Ale vtom  uslyšel své jméno. Maminka to vykřikla! Je tady! Maminka mu pomůže! Vždycky ho chránila!

„Mutti! Mutti! Maminečko!“

Dveře zůstaly otevřené jako díra. Díra zbytečně veliká. Kdyby byla menší, nemohli by tudy projít ti dva! A tou dírou jak průvanem sem do třídy proniká pláč. Pláč a křik. Křik a nářek …

To všechno náhle zaniklo v hukotu motoru. Auto se rozjelo…

Zmizelo.

Třídě šlo o jedno. Může maminka Kamila zachránit? Může maminka uplatnit v koncentračním táboře svou lidskou sílu mateřské lásky a zachránit Kamila před mučením a plynovou komorou?! Děti, co před chvílí stály podobné němým sloupům, se nyní shlukly kolem stolku, jako by se chtěly vzájemně ochránit. Stíraly slzy. Bály se promluvit. Co bude? Vrátí se tam ti dva ještě?! K d y ? ? ?

Dětské oči se tázaly, ale pan učitel nemohl odpovědět. Seděl za stolem, hlavu v dlaních. Díval se do jediného místa. Ta prázdná první lavice všechny hypnotizovala. Kdo složí výkresy Kamilovi? Co s nimi? Bude Kamil v koncentračním táboře potřebovat ty výkresy a pastelky?!

A pan učitel stále mlčí. Vidí Kamilovo místo a myslí si – jak jen vám to mám vysvětlit – vždyť všechny víte – kam Kamila vezou! Jak vám to jen říct, že Weisenstein byl na řadě první – protože byl Žid! I když mluvil německy. A po něm, po nich, jsme na řadě my – komunisté – ale Velkoněmecké říše. Ano, děti, změnit to může jen obrovská síla – nebo zázrak, vždyť Hitler je už pánem poloviny Evropy! Ale vždyť vy ještě ani nevíte – jak je velká Evropa … Takové procházejí myšlenky hlavou učitele, ale přitom stále mlčí …

Když se děti vrátily domů ze školy, rodiče jim vyprávěli o tom, co před nebílená okna třídy už nezahlédly. Vyprávěli jim o autě, o gestapáckém autě, které odvezlo do koncentračního tábora celou židovskou rodinu: devítiletého Kamila, jeho maminku Pavlínu, dědečka Wachtla i babičku Štěpánku Wachtlovou. Odvezli je – tak jako před několika dny odvezli celu rodinu Pámovu – i s pětiletým Karlíčkem!

A opět si děti chystaly svačinu do školy, i když byly zamlklejší. Se strachem překračovaly práh třídy, která jim připomíná klec. Směšný byl výkres na nástěnce, znázorňující půdorys třídy – vždyť čáry naznačovaly jen lavice, stolky – a to nejdůležitější tam nebylo – oni! Nyní o jednoho méně. P r o z a t í m ! Kdo přijde na řadu dále? Přemýšleli všichni. Půjde to snad podle lavic? Nebo podle velikosti? Či snad podle známek?

Vyučování?! Dneska se učíš – a zítra už třeba nejsi tady. Nebo vůbec nejsi. Jako Kamil …

A přece se vyučovalo dál. Jenom se už nikdo nesmál, nikdo nikoho nepošťuchoval ani se nehonil a kolem prázdné první lavice – kolem j e h o místa – chodili všichni tiše, jako by to byl Kamilův katafalk.

„Děti, tak nám dnes přišly vaše fotografie. Neušpiňte je. Dejte je doma rodičům, ať máte památku na školní rok 1939 – 1940- na třetí třídu.“

S těmito slovy pan učitel podal fotografie žákyni, aby je rozdala. Ta tiše procházela lavicemi. Před každého položila obrázek. Obešla třídu. – Najednou se zarazila. Rozhlédla se po učebně. Pak rychle vykročila k první lavici. Zaváhala. Nevěděla, zda má obrázek položit na prázdnou lavici … Tázavě pohlédla ke stolku a do tich se slzami v očích zavzlykala:

„Prosím pane učiteli, Kamilova fotografie zbyla!“

PhDr. Kamila Bártlová