Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Odboj železničářů

Koncem dubna 1945 byly Okříšky, Petrovice, Nová Ves, Heraltice obsazeny jednotkami Wehrmachtu – pancéřovou divizí „Martini“. Počátkem května byl vyhlášen výjimečný stav – stanné právo. U přístupových cest byly rozestavěny hlídky, nikdo nesměl bez povolení opustit obec, po 21 hodině byl zákaz vycházení.

5. května propuklo v Praze povstání, pražský rozhlas volal o pomoc, vyzýval k aktivnímu odporu proti Němcům, k vyvěšení československých vlajek. V nedalekých Kněžicích si tyto zprávy vyložili jako konec války, odzbrojili a zavřeli místní tříčlennou hlídku gestapáků. Teprve pak přišli skuteční partyzáni, vedeni parašutistou Janem Vavrdou. Ten po zhodnocení situace zorganizoval jedinou možnou obranu – zajmou všechny projíždějící německé vojáky. Jedné projíždějící hlídce se to přesto za cenu postřelení podařilo projet. O místním povstání informovali velení v Okříškách.

Němci samozřejmě poslali do Kněžic trestnou výpravu, která se skládala ze tří pancéřových vozů. Ty se před Chaloupkami rozdělili – dva jeli do Kněžic, jeden do Brtnice. Tehdy byl výpravčím okříšské stanice i Bohuslav Jurka z Kněžic. 6. května jel do služby v Okříškách. Na kraji obce Kněžic jej propouštěla partyzánská hlídka. Bohuslav Jurka si uvědomil o co jde.

Tušil, že se věci mohou vyvinou velice tragicky. Také se tak stalo.

Jako předválečný frekventant důstojnické školy si dovedl přestavit následky německého protiúderu v Kněžicích. Bylo třeba včasné varování. Domluvil se proto se strážníkem železniční tratě v Okříškách u cihelny, že až pojedou směrem na Kněžice německá ozbrojená auta nebo tanky, aby mu to ihned hlásil. A protože měl možnost spojení přes státní telefonní síť, neprodleně tuto informaci volal na poštu do Kněžic a do Brtnice. Na poště v Kněžicích měli partyzáni službu, vzkaz vyhodnotili, informovali velitele. Tento v Anglii vycvičený specialista věděl, že proti obrněncům se nedá bránit kulometnými pistolemi (stenguny), a proto stáhl hlídky do blízkého lesa. Němci vjeli do vesnice, nepřítele nenašli, a tak alespoň rozstříleli telefonní ústřednu.

V Brtnici byli také varováni, ale nikoho nenapadlo hlídky z okraje obce odvolat jako v Kněžicích. Došlo pak k nerovnému boji, ve kterém čtyři mladí partyzáni padli. Pomníček u silnice před Brtnicí po levé straně tuto tragedii připomíná.

Odboj v Okříškách a Petrovicích

Na východní straně Českomoravské vysočiny nebyl po dobu druhé světové války žádný významný partyzánský odboj jako bylo Slovenské národní povstání nebo působení partyzánské brigády M.J. Husa ve Žďárských vrších. Odbojáři z Petrovic, Okříšek, Třebíče, partyzánská skupina „Lenka“ (působila na moravskobudějovicku) prováděli od roku 1944 ve spolupráci se železničáři namátkovou destrukční činnost jako bylo poškozování vagónů, nařezávání vagónových brzdových hadic, krádeže válečného materiálu. Zpravodajská činnost se týkala zejména vojenských transportů na dráze, silničních kolon, výroby v továrnách. V závěru války se podařily i menší destrukce na trati, způsobující několikahodinové výluky a tím zdržení německých vojenských transportů. Všechny tyto akce vyžadovaly velkou osobní odvahu.

Koncem roku 1943 byla v Petrovicích založena odbojová skupiny, základem byli dělníci zaměstnaní u firmy AMPAPA v Okříškách – Nových Petrovicích.

GESTAPO – německá tajná policie upozornilo počátkem roku 1945 četnickou stanici v Okříškách na partyzánskou činnost na dráze s důrazem na zvýšenou ostrahu. Koncem února byl na střežení železniční dopravy v našem prostoru převelen z Maďarska policejní pluk SS. Vojáci střežili železnici ve dne i v noci byli na svých stanovištích za každého počasí. Většinou seděli v kabinách nákladních vozů nebo v tancích se zvednutým poklopem. Tento strážní pluk byl v polovině března 1945 odvolán a vlaky jezdily méně střežené. Vojáci Wehrmachtu, kteří je vystřídali již nebyli tak aktivní jako jednotky SS. Zdržovali se více ve vytopených vagónech za lokomotivou. V dubnu 1945 již byla fronta na Jižní Moravě a komunikace byly zvlášť důležité pro zásobování nacistických vojsk. Českomoravská vrchovina se měla stát obranným valem proti Rudé armádě. Každá akce proti Němcům byla citelná a znervózňovala je. V té době se nepodařilo provézt před Vysočinu ani jeden vlak v pořádku, bez poškození, nebo alespoň s citelným zpožděním

Významnou akcí na Vysočině bylo vypouštění lihovarů. Brambory byly základní surovinou pro pálení lihu, který Němci potřebovali jako náhradní hmotu pro pohon motorových vozidel. Celkem bylo na Vysočině vypuštěno 53 lihovarů, z toho petrovická skupina odbojářů vypustila dva lihovary. Jeden byl v Krahulově, kde bylo 180 hl. lihu vypuštěno do potoka. Zajímavé na této akci bylo to, že v Krahulově v té době bylo 50 německých vojáků, kteří nezasáhli proti této akci. Dalším vypuštěným lihovarem byl milatický u Šebkovic. Petrovičtí na tuto akci dojeli vlakem, zpět se dali dovézt sedlákem. V Milaticích bylo vypuštěno 200 hl. lihu.

Asi v polovině dubna 1945 zacouvalo vojenské nákladní auto do lesa mezi Petrovicemi a Krahulovem. Okolo lesa byly rozestavěny hlídky, to samo sebou navozovalo potřebu místo po uvolnění prozkoumat. Následně bylo objeveno pod čerstvě navršenou hlínou skladiště zbraní, které Němci připravovali pro pozdější dobu pro své Wehrvolfy – vlkodlaky. Ti měli po přechodu fronty u nás vést záškodnickou činnost. Zbraně byly uloženy do vyasfaltovaných beden s patentními uzávěry, řádně zakonzervované. Odbojáři získali 4 pancéřové pěsti, 14 československých armádních pušek, granáty, 1 lehký kulomet, zásobníky se střelivem. Byla to výzbroj pro kompletní družstvo záškodníků. Kromě toho tam byl i zdravotnický materiál, cigarety, láhev koňaku. Vše bylo ve večerních hodinách přeneseno do Petrovic a rozděleno mezi odbojáře s doporučením jak se zbraně mají uschovat. Kulomet a pancéřové pěsti byly určeny pro odbojovou skupinu z Třebíče – dočasně byly zakopány v bramborách na Záhumenici. Měli si je odvézt později pomocí kajaku po řece Jihlavě do Třebíče. Termín byl dohodnut na 5. května.

Koncem dubna byly Okříšky, Petrovice, Nová Ves, Přibyslavice, Heraltice obsazeny pancéřovou divizí „Martini“. Oddíl umístěný v Petrovicích byl označen „Pz.NA 82,1. Komp. Versicherungstafel Schmied“. Velitelem této akce byl npor. Grödler. 4. května bylo vyhlášeno stanné právo – výjimečný stav. U přístupových cest byly rozestavěny německé hlídky, nikdo nesměl bez povolení opustit obec, po 21 hodině byl zákaz vcházení. Aby nedošlo ke střetu německých hlídek a třebíčských partyzánů, vypravili se večer 4. května po setmění dva příslušníci skupiny do Červeného mlýna, kde čekali na Třebíčany. Sami se museli proplížit kolem strážných u „Březnova kříže“ a postupovali po stráni k Červenému mlýnu. Narazili však na dalšího Němce, který byl na vycházce s Němkou Hertou Šamanovou – byla ze Stonařova a doprovázela ještě s jinými německý oddíl. Při střetnutí došlo k přestřelce. Voják se Šamanovou se vrátili do Petrovic, kde podali hlášení, že jednoho partyzána zastřelili a dalšího zranili. Oba odbojáři však zůstali nezraněni, jeden pokračoval k Červenému mlýnu, druhý se vrátil do Petrovic.

Asi ve stejnou dobu šli od Přibyslavic Karel Švaříček (22) a Josef Jirovský (20) do Petrovic. Přišli po 21. hodině, která byla stanovena stanným právem jako termín zákazu vycházení. U vstupu do obce byli kontrolováni hlídkou a propuštěni. U hospody na ně čekali další vojáci a zatkli je – byli už uvědomeni vysílačkou. Pří osobní prohlídce u nich našli pistoli s náboji a smotek zápalné šňůry. Oba zatčení byli ponecháni v hospodě, bylo dovoleno, alby jim příbuzní přinesli jídlo. V domech rodičů byla provedena důkladná prohlídka. Němci oba chlapce vyslýchali, ale ti nikoho neprozradili. Další den – okolo 16 hodiny (6.V.) byli zatčeni dva mladíci: Josef Dvořák (20) a Jindřich Jirovský (18) při ukrývání četnických uniforem do stohu slámy. Nadporučík Grödler nařídil zesílení stráží a přísné střežení pohybu obyvatel v Petrovicích. V hospodě pokračoval výslech všech čtyř zatčených, byli biti a jiným způsobem týráni. Během výslechu se rozšířila zpráva, že za obcí Petrovice byl střelen německý voják. Mezi Němci nastal velký ruch, který byl ještě zesílen přestřelkou za Petrovicemi směrem k Červenému mlýnu. Zde skutečně došlo k zabití vojáka. Proč vlastně k tomuto došlo. Třebíčští odbojáři měli podle dohody převzít zbraně s tím, že pojedou kajakem po řece a že asi kolem 14. hodiny budou u Petrovic. Místo toho šli pěšky přes Sokolí a před Petrovicemi se odchýlili asi 200 m od stanovené trasy. Tím nedošlo k setkání, třebíčští nevěděli, že je v obci stanné právo a postupovali k vesnici. Šli po dvou. První dva hlídka legitimovala a nařídila, aby zůstali stát. Mezitím po stráni od Červeného mlýna postupovali další dva členové skupiny. Teď byli čtyři proti jednomu. Protože v případě prohlídky by byly nalezeny zbraně, rozhodl vedoucí skupiny, že strážného odzbrojí a zastřelí. To se jim podařilo za pomocí vyrvané pučky. Pak se rozdělili a rozběhli na dvě strany. Terén jim umožnil hladký únik.

Výstřel aktivizoval Němce v obci – začali střílet k kulometu, utvořili rojnici a běželi za „bandity“. Bylo proti nim vystřeleno od Červeného mlýna, Němci se vrátili pro terénní auto s kulometem a vyrazili na Červený mlýn. Pronásledovaní využili znalosti terénu a prchali jiným směrem. Když Němci dorazili k lesu „Barnabáš“ odstřelovali tento les pancéřovými pěstmi a granáty. Nikoho však nemohli zasáhnout. Požádali i oddíl v Nové Vsi o pomoc při prohledávání lesů v severním směru. Nadporučík Grödler odjel do Starče k německému polnímu soudu na poradu. Kolem 18. hodiny se Grödler vrátil, předvolal starostu obce Jana Padrnose a řídícího učitele Bohumila Haláska a nařídil, aby předvolili před hospodu všechny muže od 16 do 30 let, z nichž bude pro výstrahu 30 zastřeleno. Když oba odmítli tento rozkaz splnit, rozběhli se vojáci po vesnici, začali prohledávat domy a kde přistihli muže, dovedli je k hospodě. Oba zástupci obce požádali Grödlera, aby upustil od vykonání tohoto rozhodnutí. Teprve po dlouhém vyjednávání velitel ustoupil, prohlásil však, že popraveni budou čtyři zadržení – toto měl rozhodnout vojenský soud ve Starči. Starostovi Grödler nařídil, aby tento rozsudek byl v obci vyhlášen s pohrůžkou, že za každého dalšího zraněného nebo zabitého vojáka bude zastřeleno 10 občanů. Ihned na to přijel do Petrovic tank a zaujal palebné postavení.

Popravu provedli Němci 7. května ráno v šest hodin. Bezbranné mladé chlapce doprovázelo na popraviště 10 ozbrojených vojáků za Obecní sýpku, kde byli zastřeleni. O exekuci byl v sedm hodin uvědomen starosta Padrnos a bylo mu nařízeno, aby zajistil odvezení mrtvol na hřbitov do Přibyslavic. Němci demonstrativně odpálili za vesnicí dvě pancéřové pěsti, detonace otřásly celou vesnicí. V Okříškách nad nádražím „Na horách“ měli Němci palebné postavení děl, která byla namířena nad Petrovice. V případě jakéhokoliv odporu měly být Petrovice srovnány se zemí. Pohřeb v Přibyslavicích se konal bez účasti veřejnosti. Teprve po osvobození Rudou armádou se pohřeb opakoval.

Z té doby jsou dodnes některé neujasněné věci a to zejména skutečnost, že Němci znali početní stav příslušníků hnutí odporu – 14 osob. Někteří Němci znali česky, ale tajili to. Místní lidé byli velmi neopatrní, hodně mluvili o věcech, kde se mělo mlčet.

Před odchodem z Petrovic Němci spálili spisový materiál a zničili radia, aby se nedostaly do rukou Rudé armády. Němci z obce odešli 9. května odpoledně. Při odchodu ještě několikrát vystřelili pro zastrašení. Po všech silnicích 8. května večer a v noci směrem na západ prchaly na západ obrnění jednotky. Když se vozidlo porouchalo, nebo došly pohonné hmoty, bylo vozidlo odstaveno a zapáleno. Celou noc hořela takto zapálená vozidla.

Tuto vzpomínku na konec války jsem sestavil na památku čtyř mladých mužů z nedalekých Petrovic, které jsem osobně znal, kteří byli žáky mých rodičů v okříšské škole a kteří byli popraveni pár set metrů od domu, kde jsme v Okříškách bydleli.

Děkuji Mgr. Bohuslavu Mikuláškovi z Muzea Vysočiny v Třebíči a starostovi Petrovic Josefu Maškovi za pomoc při obstarání podkladů.

ing. Petr Kundera