Okříšky - Oficiální webový portál městyse

Okříšky se nacházejí na bývalém zeměpanském území přibyslavické provincie z první poloviny 13. století, která sahala na jihlavském pravobřeží snad až po Petrovice.[1] Procházela tudy vedlejší stezka spojující Brněnsko s jižními Čechami přes Třebíč, Heraltice a Opatov směrem na Telč.[2] Ves se poprvé připomíná jako zeměpanský majetek v roce 1371 (Ockrziessicz) v závěti moravského markraběte Jana Jindřicha.[3] Okříšky patřily k panství hradu Rokštejna (poprvé zmíněn 1289), který ve druhé polovině 13. století vystavěl rod erbu jednoho leknínového listu beze stopky s centrem rodové državy ve Střížově. Kolem roku 1359 hrad vykoupil moravský markrabě Jan Jindřich a připojil jej k zeměpanskému zboží, k němuž podle citované třetí a poslední závěti Jana Jindřicha připadly i Okříšky. Mezi léty 1396 – 1399 přešlo při umoření dluhů markraběte Prokopa rokštejnské panství zase do šlechtických rukou a na dlouhou dobu je získali Valdštejnové.[4]

Okříšky užívali rytíři z Hrochova (Rochova), údajní rokštejnští manové [5] rodu erbu rohu (šachové figury) sezením na Petrovicích a Okříškách.[6] V letech 1433 – 1437 na Okříškách seděl Jan Sezima z Hrochova.[7] V roce 1466 Jiří z Poděbrad obě vsi věnoval Mikuláši z Hrochova a jeho dědicům jako alodní statek, proti čemuž vznesli odpor bratři Hynek a Václav z Valdštejna.[8] Mikuláš vzal vzápětí na spolek bratra Jindřicha.[9] Ve 30. letech 16. století Okříšky měli držet v nedílu bratři Jan (1530) a Heřman (1533).[10] Jan odkázal 29. dubna 1530 Okříšky  Heřmanově dceři Markétě a pro vnučky Apolonii a Dorotu z Bánovic, dcery Stibora z Bánovic určil Postupovice.[11] Protože Markéta zemřela neplnoletá, připadly Janovým vnučkám roku 1540 i Okříšky. Dědičky je 15. září 1540 prodaly Milotovi Herynkovi ze Slupna (Sloupna) na Bohušicích a jeho manželce Kateřině ze Želetic za 45 kop českých grošů.[12] V letech 1560 – 1576 patřily údajně Janovi Herynkovi ze Slupna (Sloupna).[13] Na počátku 17. století držel Okříšky Jiří Rechmberk ze Želetic na Louce, který se v roce 1609 píše “na Vokříškách”.[14] Šlechtické sídlo se zde připomíná ve smlouvě 10. července 1617, kdy Jiří Rechmberk ze Želetic na Ratibořicích prodal “ves a tvrz Vokříšky” s příslušenstvím své manželce Sibyle Slavatové, rozené z Roupova za 17 000 moravských zlatých.[15] Janu Slavatovi (snad druhý manžel Sibyly) byly Okříšky konfiskovány v roce 1622. Soudě podle smlouvy z 29. května 1629 se pak dostaly do majetku bratrů Fridricha a Zdeňka z Náchoda. Ti zmíněného dne prodali “tvrz a vesnici slove Vokřížky” za 3 900 zlatých rýnských Vítovi Jindřichovi Portovi z Arlšperku , který pak 8. března 1636 na Okříškách zapsal své manželce Evě Rozině, rozené Hýblovně z Altendorfu 2 000 moravských zlatých.[16]  Pak Okříšky přešly sňatkem (?) na Jakuba z Levese, vojenského komisaře Jihlavského kraje.[17] Po jeho smrti v únoru roku 1648 se držení ujal Jan Vilém Adalbert z Levese, který na Okříškách roku 1670 zapsal 1 500 rýnských zlatých věna své manželce Anně Alžbetě, rozené Hörner von Horneck. Ovdovělá Anna Alžběta se podruhé vdala za Kryštofa Pavla svobodného pána z Věžník. V poslední vůli z 1.listopadu 1690 (zemřela 1691, intabulace 12. května 1694) Okříšky a přikoupené Pokojovice stejným dílem odkázala četným potomkům.[18] V roce 1706 byl zadlužený statek prodán ve prospěch dědiců za 26 000 rýnských zlatých Norbertu Leopoldovi von Hoch, císařskému radovi a přísedícímu moravského tribunálu. Po Norbertově smrti roku 1711 převzal Okříšky a Pokojovice syn Franz a odstoupil je bratru Josefu Norbertovi za 40 500 rýnských zlatých. Ten statek za roční rentu převedl 1. července 1737 na nejmladšího bratra Filipa Ignáce. Filip Ignác obě vsi prodal 23. září 1741 Karlu Josefu Heřmanskému von Heldenherz († 1746) za 59 500 rýnských zlatých. Od zemského soudu statek Okříšky a Pokojovice koupil 31. března 1751 ve prospěch nezletilých dědiců Tomáš Vinciquerra hrabě Collalto za 51 600 zlatých, přičemž movité věci si podle smlouvy ponechali vystěhovaní sirotci.[19] Alodní statek Okříšky a Pokojovice se tak stal součástí brtnického panství a Collaltové Okříšky drželi až do 20. století.[20] 

Samotný zámek, zmíněný v kupní smlouvě jako Rittersitz, zřejmě žádné zvláštní pozornosti nepožíval, protože ještě v odhadu statku ze 2. června 1774 byl oceněn na pouhých 500 zlatých.[21] Jeho historická podoba není ikonograficky doložena s výjimkou vojenské mapy Moravy z let 1764 – 1768, kde je u Okříšek schematicky znázorněna věžovitá stavba.[22] Barokní úpravy zámku lze zčásti sledovat i pomocí řady dochovaných inventářů a účtů. Nejstarší inventář zámku pochází sice již z června roku 1691 z pozůstalosti Alžběty Anny z Věžník, avšak o stavební podobě zámku vypovídá pouze zprostředkovaně. Dozvídáme se z něho pouze, že obýváno bylo přízemí i patro a kromě panských pokojů byl v zámku i byt pukrabího a hospodářského správce (“unter Taffel-Stube, unter Taffelzimmer, ober Gastzimmer, ober Vorhaus, ober Taffelstube, ander ober Gastzimmer, Kindts – Zimmer, unter Frauenzimmer, Frauen Schlafzimmer, untern Kinderzimmer, Speisgewölb, Küchel, Verwaltersstuben, Mayerstuben”).[23]

V pozůstalosti Karla Josefa Heřmanského von Heldenherz , který zemřel v roce 1746 ve věku 49 let, je uložen inventář zámku z 8. února téhož roku se zajímavějšími údaji, z nichž vyplývá, že ze šesti uváděných pokojů byly tři vyzdobeny textilními tapetami (?) v různých barvách (“dieses Zimmer ist mit grün und gelb Gemischter Leinwand spalliert): zeleno-žluté, šedo-červené a zelené kombinované se zlatem. V dalším inventáři z 18. října 1749 z pozůstalosti téhož pána je uvedeno celkem osm pokojů a upřesněno, že se zřejmě jednalo o potištěnou či obarvenou vlněnou látku (“scherwollene Spallieren”).[24] Druhý inventář zahrnuje i zámeckou knihovnu, seznam patnácti obrazů většinou s náboženskými motivy, jednu slonovinovou sošku P. Marie a vadný barometr.

Podle souvislé řady účtů okříšského statku, vedených od roku 1751, probíhaly podstatnější stavební práce na zámku až v posledním dvacetiletí 18. století. V roce 1756 je v zámku uváděna panská kuchyně.V listopadu roku 1762 se účtovala tesařská práce za nové dveře v chodbě u panské kuchyně (m. č. 211 ?), kde se obkládaly zárubně opatřené lištami (vstup do m. č. 212 ?).[25] V roce 1766 byl za dvanáct dní celý zámek pokryt šindelem.[26] V roce 1773 byly na zámku opravovány orákosované stropy (Rohrdecken), přičemž byly nakoupeny i štukaterské hřebíky (Stukatornägel).[27] Důležitý údaj, zmiňující zámeckou věž, pochází z roku 1760, kdy ji za 7 zlatých pokrýval (nepochybně šindelem) tesař Novotný z Heraltic (“dem Heraltizer Novotny vor Teckung des Schlossthurms”).[28] Týž řemeslník byl 5. června 1784 vyplacen za snesení věže, která byla podle účtované tesařské práce pravděpodobně dřevěná.[29] V roce 1787 byly provedeny rozsáhlé práce, které se týkaly osazení typlových stropů (Tiplboden, Tipltramen)[30] za jedenáct dní práce, účtovaných 9. února a 26. května. V dubnu byl vyplacen tesař za nové schody. Od 26. května do 25. července byly nové stropy zřejmě omítány na rákos (uváděno jako Rohrboden). Od května do 14. srpna se pokrývala střecha a v srpnu byl celý zámek vybílen.[31] Na podzim roku 1788 byl zámek předlážděn, v roce 1794 byly čištěny a nahazovány římsy. V říjnu 1796 byl ve sklepě pod nově zaklenutou a vydlážděnou kuchyní vyzděn pilíř (nepochybně pilíř ve sklepě č. 005).[32] Různé udržovací práce byly propláceny v roce 1797, podle nichž byl na zámku pokoj drába, ovčáka, písaře a byt purkrabího (správce), kde se osazovala tři okna o čtyřech křídlech s dvaceti tabulkami. Nově byla okována čtyři zimní okna. V následujícím roce byly v patře arkády zazděny čtyři oblouky. [33]

V místopisné ani uměleckohistorické literatuře nebyla okříšskému zámku věnována prakticky žádná pozornost. František Dvorský v roce 1906 v příslušném svazku Vlastivědy moravské přímo napsal, že v Okříškách “starých památek není”. V mladších pracích byla s okříšským zámkem spojována středověká tvrz, jejíž počátky byly i přes pozdní první zmínku z roku 1617 kladeny do předhusitské doby (údajně 1375) s tím, že původně zeměpanskou stavbu měli rytíři z Hrochova přestavět v pozdní gotice po roce 1466.[34] Hypoteticky lze za středověké jádro zámku označit snad tříprostorovou podsklepenou stavbu, jejíž obvodové zdivo se zachovalo v rozsahu sklepa č. 002 a místností č. 109 – 111 v přízemí.

V renesanci bylo v Okříškách vystavěno venkovské šlechtické sídlo v podobě protáhlého obdélného patrového jednotraktu se zaklenutým přízemím a pravděpodobně plochostropým patrem. Terénním průzkumem bylo zjištěno, že průčelí včetně zastavěného hlavního dvorního průčelí pokrývalo okrově probarvené sgrafito. Při barokních úpravách byla sgrafitová omítka napekována a zaomítána, horizontální členění fasád kordonovou římsou v místech původní renesanční římsy však zůstalo zachováno. Po římsu byla v přízemí provedena sgrafitová rustika z obdélných kvádrů (fot. 17). Patro bylo nad římsou zdůrazněno dvěma pásy s mořskými pannami a s rostlinným ornamentem v terčích a soustředných kruzích (fot. 18, 20). Dekorativní pásy o výšce 110 a 120 cm (odměřeno v sondě na zahradním průčelí) oddělovaly vždy pásky napodobující tordování v podobě světlých kosodélníků na tmavém podkladě tak, že spodní pásek lemoval přímo kordonovou římsu a na rozhraní obou hlavních dekorativních pásů probíhaly kosodélníky vždy opačným směrem (spodní zprava doleva a horní zleva doprava). V úrovni překladů okenních otvorů patra zahradního průčelí se renesanční omítka ztrácela. Vrstva mladší omítky se zde oproti přízemí výrazně ztenčila. Obdobná situace byla zjištěna i na renesančním průčelí v arkádě patra ze strany dvora. Lze předpokládat, že renesanční stavba byla nižší a její korunní římsa byla nasazena v úrovni překladů barokních okenních otvorů patra. Orámování horního dekorativního pásu zde nebylo prokázáno, ukončení páskem kosodélníků je však nanejvýš pravděpodobné. Zahradní boční průčelí, obrácené k nedalekému kostelu, bylo jako čestné pokryto náročným dekorem s mořskými pannami v celé výšce. Při zastavěném jihozápadním i severovýchodním nároží i u volného jihovýchodního nároží byly sondami zjištěny jizvy po stržených cihlových zdech. Při sondáži na zahradním bočním průčelí byla stopa po odsekaném zdivu sledována až po úroveň předpokládané renesanční korunní římsy. Sgrafito zde ohraničují svislé pásky s kosodélníky. Omítka se sgrafitem byla zjevně vytažena na odstraněné zdivo, přičemž tento detail potvrzuje současnou existenci sgrafita i stržených zdí. Osekané pásy při nárožích lze nejpravděpodobněji vysvětlit jako stopy po zaniklých subtilních dekorativních nárožních věžicích.[35] V klenutém přízemí zůstala renesanční dispozice bez podstatných změn, v patře však zcela zanikla. V podkroví se při dvorním průčelí zachovaly dva komíny s obrýsovaným okrovým kvádrováním na hranách (fot. 70, 72), podle nichž lze usuzovat na rozmístění renesančních topeništ u m. č. 107 a 108 (zde byl ve zdivu nad podlahou nalezen odehtovaný zazděný otvor) a m. č. 112. Patro bylo s největší pravděpodobností přístupné vnějším schodištěm a dřevěnou pavlačí.[36] Nelze vyloučit, že pozdně renesančního stáří jsou i sklepy č. 003 – 005 pod západní mladší přístavbou, kde na zámek mohlo navazovat nakoso postavené hospodářské křídlo. Pro toto vročení blíže nedatovatelného suterénu, zahloubeného zčásti do skály, by svědčil ostruhový výběh trojboké výseče ve sklepě č. 004 (fot. 27). Renesanční etapu okříšského zámku lze podle charakteru kleneb v přízemí, zejména obdélného štukového rámu ve vrcholu klenby přepažené místnosti č. 105 – 107 (fot. 33) rámcově klást na sklonek 16. století. V poslední čtvrtině 16. století se také objevují na sgrafitech stezky s kosodélníky, které oddělují například datovanou sgrafitovou bosáž na bývalém panském domě v Praze 5 – Lipenci nebo na tvrzi v Popovicích na Benešovsku.[37] Podstatnou oporu pro datování renesančního zámku v Okříškách poskytlo dendrochronologické datování druhotně užitého smrkového trámu fabionového stropu v místnosti č. 208 do roku 1598 (srov. posudek na konci kapitoly).[38] Za stavebníka renesančního sídla lze označit nejspíše Jiřího Rechmberka ze Želetic, doloženého v Okříškách bezpečně v roce 1609.[39]

Podle nálezové situace na půdě proběhla barokizace zámku přinejmenším ve dvou podstatných stavebních fázích. Přístavbě zděné patrové arkády ke dvornímu průčelí předcházela úprava, z níž pochází komín nad otopným výklenkem mezi m. č. 208 a 209 s raně barokním dekorem. Na komínu je patrný obrýsovaný otisk zaniklé střechy, která pokrývala pouze starý trakt (fot. 71). Nad klenbu arkády vystupuje na původním dvorním průčelí bíle olíčená omítka. V první fázi byla upravena dispozice patra, zejména byly vyzděny příčky místností č. 208 a 209, kde byla v koutových výklencích nepochybně postavena kachlová kamna obsluhovaná z otopné niky přístupné zřejmě ze stále užívané renesanční pavlače.[40] V renesanční klenbě m. č. 110 byl současně vybourán dymník ohraničený pasem (fot. 36). Raně barokní charakter má i klenba v místnosti č. 112, kde byl ve východní zdi nasondován segmentem sklenutý výklenek s nízkým parapetem, který byl interpretován jako sedile. Je možné, že místnost sloužila jako průjezd. Podle výběhu, přerušeného podhledem a mladším pasem (fot. 39), pokračovala klenba prostory třetím polem směrem do nádvoří (na půdorysu chybně zaměřeno), kde nelze vyloučit zaniklý rizalit, který mohl být ukončen v pramenech zmiňovanou dřevěnou věží, snesenou v 18. století. Je pravděpodobné, že popsané úpravy proběhly současně s barokizací kostela v roce 1673 za Jana Viléma Adalberta z Levese a jeho manželky Anny Alžbety, rozené Hörner von Horneck, k níž se vztahuje pamětní erbovní deska, osazená druhotně na mladší věži z druhé poloviny 19. století.[41]

   K rozsáhlejším úpravám došlo v prvním dvacetiletí 18. století za rytířů von Hoch, kdy byla barokizována průčelí a předpokládanou dřevěnou pavlač nahradila zděná patrová arkáda se stlačenými záklenky s cihlovými klenáky ve vrcholu (fot. 12). Přesnější dataci úprav umožnilo dendrochronologické datování primárně uložených samostatných trámů na půdě nad arkádou do roku 1715. Tomuto datování odpovídá i stylové vyznění zalamovaných nadokenních říms a členění suprafenestry oken se štukovými šambránami na zahradních průčelích (fot. 6, 7, 14, 15). Průčelí byla v této fázi monochromní bílá a archivolty arkád nebyly pravděpodobně zdůrazněny štukovou profilací (srov. zprávu o průzkumu omítek a barevnosti na konci kapitoly). Podle sondáže, při níž bylo zjištěno, že nad patku klenby arkádového ochozu patra zabíhá olíčená omítka (fot. 47), byla arkáda zprvu plochostropá nebo zaklenutá zaomítanou dřevěnou bedněnou klenbou, popř. zděnou klenbou s odlišným pojednáním patek. Při severovýchodním nároží byla arkáda v přízemí i v patře otevřená (fot. 29 a 50). Na západě byla uzavřena patrovou přístavbou, vystavěnou nad starším suterénem. Přístavba mohla být určena pro panské úředníky. Průčelí přístavby bylo rovněž rytmizováno pilastry, členění průčelí však zaniklo ve 20. století. Přístavba byla v přízemí i v patře plochostropá a vybavená samostatným schodištěm č. 118. Patro zámku bylo zpřístupněno schodištěm č. 119, vloženým do prostory č. 108, která byla nově zaklenuta valenou klenbou s výsečí nad vstupem. Pravděpodobně v této etapě byla v patře zřízena černá kuchyně č. 211.       

   Na konci 18. století se zámecká kuchyně nacházela podle výše citovaných pramenů v přízemí západního přístavku v místnosti č. 114. V letech 1796 – 1797 byla zaklenuta (stejně jako celé přízemí a m. č. 214 v patře) a ve sklepě č. 005 pod kuchyní byl vyzděn pilíř. Zřejmě při této klasicistní úpravě (snad v roce 1794, kdy je doloženo čištění a nahazování říms) byly aktivní články průčelí, plastické archivolty arkád včetně klenáků a patečních říms, římsy, okenní šambrány a pravděpodobně i pilastry zvýrazněny cihlově červeným nátěrem při bílém či světle okrovém nátěru pasivních ploch.

Při poslední historické stavební úpravě zámku v polovině 19. století byl vystavěn nový krov s postranními stojatými stolicemi, datovaný dendrochronologicky do roku 1850. S touto úpravou lze rovněž spojovat zazdění arkád v patře, přičemž některé byly zazděny ještě v 18. století. Do zazdívek byla osazena okna s půlkruhovými, paprsčitě členěnými výplněmi záklenků (fot. 10, 11).[42] Nejpozději při výměně krovu byly prameny doložené typlové stropy z 80. let 18. století nahrazeny částečně dochovanými konstrukcemi fabionových stropů se štukovými zrcadly.[43] Tyto stropy shořely při požáru v 80. letech (?) 20. století a do místností č. 208, 209, 210 a 212 byly vloženy podhledy (fot. 55, 58, 59, 62).

Podle nápisů na krovech byla ve 20. století opakovaně opravována krytina a zřejmě i samostatný krov západní přístavby se stojatou stolicí, na jejíž jižní stojce je napsán letopočet 1910. V roce 1927 byl vypracován nerealizovaný projekt vily nad rybníkem u zámku (viz přílohy). Po roce 1945 zámek užívalo JZD. V roce 1979, kdy byla opět plánována obnova krytiny, měla být na základě nového zaměření (použito při průzkumu) zpracována studie využití a jednostupňový projekt. V roce 1991 bylo vydáno závazné stanovisko OkÚ Třebíč k úpravě hospodářské budovy ve dvoře u zámku. V roce 2000 Okresní úřad doporučil zpracovat návrh na vyhlášení celého dvora za kulturní památku.[44]   

 

PRAMENY A EDICE

Moravský zemský archiv Brno (MZA Brno)

Fond C 2 Tribunál – pozůstalosti

sign. C 55 – Vinciquerra Tomáš hrabě Collalto († 1769)

sign. H 38 – Kateřina Barbora von Hoch, rozená Hettner († 1709)

sign. C 41 – Norbert Leopold von Hoch († 1711)

sign. H 115 – Karel Josef Heřmanský von Heldenherz († 1746)

sign. H 124 – Jan František Heřmanský von Heldenherz († 1748)

sign. W 12 – Alžběta Anna z Věžník († 1691)

 

fond D 9 Indikační skici

inv. č. 2310, č. mapy 1814, kart 432, indikační skica stabilního katastru z r. 1835

inv. č. 2311, č. mapy 1814, kart 432, katastrální mapa z r. 1901

 

fond F 16 Velkostatek Brtnice (Vs Brtnice)

inv. č. 729, složka 1111, projekt zámečku v Okříškách, situace a půdorysy, M 1:200, dat. květen 1927

inv. č. 730, složka 1112, projekt zámečku v Okříškách, kolorovaná kresba

 

fond F 19 Ústřední správa Collaltů v Brtnici

inv. č. 5804 – 5848 důchodní účet a důchodní hlavní kniha 1751 – 1798, 1876 – 1918

inv. č. 5930 důchodní účetní přílohy 1757 – 1784

inv. č. 5931 důchodní účetní přílohy 1785 – 1798

inv. č. 5932 důchodní účetní přílohy 1869 – 1918

 

fond G 169 Rodinný archiv Collaltů (RA Collaltů)

inv. č. 266 / III spisy o koupi statku Okříšky a Pokojovice

inv. č. 323 / III opis kupní smlouvy na Okříšky a Pokojovice 1751

 

Státní památkový ústav Brno (SPÚ Brno)

Spisovna, složka evidenční č. 2942, Okříšky – zámek

 

Brandl V. : Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Bd. X. Brünn 1878. (CDM X)

Chlumecký P. v., Chytil, J., Demuth, C., Wolfskron A. R. v.: Die Landtafel des Markgrathums Mähren. Brünner Cuda. Brünn 1856. (ZDB I)

Kalina T. : Moravské zemské desky II. 1480 – 1566. Kraj brněnský. Praha 1950. (ZDB II)

Rohlík M. : Moravské zemské desky III. 1576 – 1641. Kraj brněnský. Praha 1957. (ZDB III)

LITERATURA

Dvorský Fr. : Třebický okres. Vlastivěda moravská. Brno 1906.

Hosák L. : Středověká kolonisace horního poříčí Jihlavy, Časopis Společnosti přátel starožitností 60, 1952, s. 142-153. 

Hosák L., Šrámek R. : Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ž. Praha 1980.

Hosák L., Zemek M. (red.) : Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Jižní Morava. Praha 1981.

Krčálová J. : Česká renesanční schodiště, Umění 31, 1983, s. 97 – 117.

Kubec Fr. : Renesanční sgrafitová bosáž ve středních Čechách. Praha 1996.

Málek J. : Zemské stezky na jihozápadní Moravě, Časopis Společnosti přátel starožitností 70, 1962, s. 193 – 197.

Měřínský Z. : Středověké hrádky a tvrze na jihozápadní Moravě (Jihlavsko a Telečsko), Archaeologia historica 2, 1977, s. 37 – 43.

Měřínský Z., Plaček M. : Rokštejn, středověký hrad na Jihlavsku ( jeho dějiny, stavební vývoj a výsledky archeologického výzkumu 1981 – 1989). Brno – Brtnice 1989.

Nekuda V., Unger J. :  Hrádky a tvrze na Moravě. Brno 1981.

Neudertová M. : Item ve velkém fraucimře před lusthausem se nachází...”. Příspěvek ke studiu inventářů pozdně renesančních rezidencí v severozápadních             Čechách. In : Opera historica 7, České Budějovice 1999, s.163 – 197.

Pilnáček J. : Staromoravští rodové. 3. vydání. Brno 1996.

Richter V. : Románský kostel v Přibyslavicích, Zprávy památkové péče 17, 1957, s. 39-41.

Schwoy F. J. : Topographie vom Markgrafthum Mähren. Iglauer Kreis. Wien 1794.

Uhlíř J. : Zeměpanské Přibyslavice. Třebíč 1998.

Vlček P. : Encyklopedie českých zámků. Praha 1998.

---